Osudový kluk

2. Kapitola

Pěšky do školy dojdu za patnáct minut. Jen co vejdu do areálu školy, sesype se na mě spousta lidí.
„Ahoj Isaku," pozdraví mě blonďatá dvojčata Sonja a Silie. Obě dvě jsou moc hezké, a kdybych je neznal, nevím která je která. „Ahoj holky," pozdravím je nazpět a ještě se k tomu usměji. Takhle to mívám s většinou lidí, hlavně dívek. S radostí mě zdraví a já jim odpovídám. Snažím se být milý.
A co kluci ze školy? No, někteří na mě vrhají závistivé pohledy, že mě si děvčata všímají. Jiní mě stejně jako mnoho dívek pozdraví. V davu uvidím brunetku. Namířím si to přímo k ní.
„Isaku!" skočí mi kolem krku jen, co k ní dojdu. „Ahoj Liv," oplatím ji objetí. Pustím ji a jdeme do školy. Cestou se zavěsí do mojí ruky a tak vypadáme jako spokojený milenecký pár. U skříněk se rozdělíme. Dojdu k té svojí a zadám číselný kód skládající se ze čtyř číslic. Devět, pět, jedna a šest.
„Čau," přijde ke mně černovlasý kudrnatý kluk. Opře se o skříňku vedle té mojí a pozoruje mě. „Ahoj," zavřu skříňku a vyrazíme spolu do učebny fyziky.
„Hej kluci!" doběhne k nám vychrtlý kluk s tmavou barvou pokožky.
„Čau," pozdravíme s Jonasem nastejno. „Přijdete dneska ke mně? Pořádám večírek," Elias si založí ruce na hrudi a já zbělám jako křída.
Půjdeš? Vybaví se mi část ze snu. Ze snu ve kterém tento kluk pořádal večírek.
„Já přijdu," odpovím jednoduše bez nějakého zdržování a obejdu ho. Jdu pryč. Neuběhne ani pět minut a Jonas mě doběhne.
„Isaku? Jsi v pohodě?" chytne mě za rameno můj kamarád, donutí mě tím zastavit. „Jo, nic mi není," aby kamarád nepochyboval, dosvědčím to úsměvem. Není to však pravda. Jsem dost mimo. Musím pořád myslet na ten sen. A teď, když se Elias zmínil o tom večírku, nemám dobrý pocit. Bojím se, co bude následovat.
Jonas mě chytl kolem ramen a rozešli jsme se do učebny. Dorazili jsme ke své lavici a sedli si na židle, přesně když zazvonilo. Před naší lavicí seděla na židli Liv s blondýnkou.
„Ahoj holky," pozdravil je Jonas a ony se ohlédly. „Ahoj Jonasi," odpověděla první Liv. „Ahoj kluci," přidala se Lisa. Pouze jsem se pousmál na pozdrav. Dívky se poté hned otočily dopředu a začali se věnovat Hermanovi, který sedí před nimi.
„Em-m, Jonasi?" otočil na mě hlavu. „No?" podívám se mu do očí.
„Od kolika je ten večírek?" začnu si mnout ruce. „Od šesti," uchechtne se. Jsem stále trochu mimo. Trochu víc. Tohle se mi neděje každý den.
„Půjdeš?" zeptá se mě a já jen přikývnu. Opět ten zvláštní pocit. Snažím, se ho nevnímat.
Přišla učitelka a začala vysvětlovat novou látku týkající se jaderné fyziky. Vnímat ji bylo celkem těžké. Neznámí pocit byl stále intenzivnější. Najednou někdo zaklepal na dveře. Cukl jsem sebou. Tušil jsem, co přijde. Kdo přijde.
„Déjà vu," zašeptám si pro sebe. Dveře se otevřeli směrem ven a dovnitř vejde starší muž. Krátké šedivé vlasy a vousy má elegantně upravené. Oblečen je ve společenských černých kalhotech s rudou košilí a černým sakem.
Do třídy s ním vešla osoba. Je vyšší, má špinavě blond vlasy, trochu vlnitější. Dost podobné těm mým. Oblečen byl v obyčejných riflích, bílém tričku a červené mikině na zip. K tomu měl hnědý koženkový batoh.
Ředitel něco říkal, ale já ho stejně jako ve snu nevnímal. Moje pozornost patřila neznámé osobě, která přešla ke katedře. Vedoucí školy už byl pryč. Osoba se podívala po třídě. Pohledem se zastavila u mě. Usmála se. Nijak jsem nereagoval. Byl jsem mimo.
„Jsem Even," představil se a já čekal na budík, aby mě probudil. Nic se však nestalo. Ale konečně znám jeho jméno. Even.