Osudový kluk

43. Kapitola

Hned jak skončí škola, píšu mámě, že jedu pro Erika a Noru.
„Počkej na mě!" uslyším za sebou. Otočím se a uvidím běžícího Evena. Zastaví se u mě a políbí mě.
„Promiň. Mám vyzvednout Erika a Noru, tak myslím jen na to." chytnu Evena za ruku a jdeme k tramvaji.
„Myslel jsem, že už jezdí sami?" nadhodí Even.
„Jo to jo... ale chtěli, abych je dneska vyzvedl. Naposledy než se odstěhuji." pokrčím rameny.
„Můžu jet s tebou? Dlouho jsem je neviděl. Pak bychom mohli někam zajít." usměje se na mě Even a chytne mě kolem pasu.
„Alespoň s nimi strávíš ještě víc času. A já je chci trochu poznat." lehce mě políbí.
„Nezní to špatně" vrátím mu úsměv. „Napíšu to mámě, aby si nedělala starosti." vytáhnu z kapsy telefon a začnu psát zprávu.

Až vyzvednu Erika s Norou, budeme ještě chvíli venku. Neměj strach.

Schovám telefon zpět do kapsy. Akorát přijela tramvaj a já s Evenem jsme nastoupili.

∞∞∞

Vystoupili jsme na zastávce, která vedla k základní škole. Even se rozhlížel kolem sebe, až skoro zakopl. Neznal to tu.
„Pojď, prosím tě" chytl jsem ho pobaveně za ruku, a vedl směrem ke škole.
Ani ne za pět minut, jsme ji viděli. Budova plná vzpomínek a zážitků.
„Jsem si chodil i ty?" Even si mě přitáhne za pas.
„Jo. Byla to dobrá škola" opřu si hlavu o jeho rameno.
„Takže v téhle škole jsi podpálil ty knížky?" Even se zasměje. Já ho praštím do hrudi a odstoupím. Jdu dál ke škole.
„Ne! Isaku! Promiň!" rozběhne se za mnou a rukama mě začne chytat kolem pasu.
„Jen jsem si na to tak vzpomněl." zezadu si mě přitáhne do objetí a políbí mě na krk. Já povolím a zavřu oči.
„Jo. Zapálil jsem je, ale u nás doma. Byl u toho Jonas." Even se uchechtne a já pak ucítím na svém krku jeho zoubky. Předchozí znaménko mi ještě nezmizelo. Ani Evenovy, jak jsem postřehl.
„Musíme jít" promluvil jsem trochu rozechvěle. Even se odpojil od mého krku na, kterém zůstal flíček, stejně jako posledně a chytl mě za ruku. Společně jsme jako pár vešli na školní plac. Erika jsem uviděl hned. Seděl sám na lavičce. Noru jsem zbystřil po chvíli, běhala mezi několika dětmi. Učitelka je hlídala od školy.
„Co teď? Prostě si je vezmeme a půjdeme?" zeptal se Even.
„Ty jsi nikdy nebyl v družině?" podívám se na něj nevěřícně.
„Ne. Když mi jako malému skončila škola, šel jsem domů. Rodičům nevadilo, že jsem tam sám. Byl jsem víc samostatný." usměje se.
„Promiň, já zapomněl, že jsi byl jako malý andílek a tvůj život je jedna velká dokonalost." argumentuji, pak mi to však dojde a tak rychle dodám. „Skoro... promiň" chytnu ho kolem pasu.
„V pořádku. V podstatě máš pravdu, když nepočítám mámu a Dennyho." políbí mě a znovu se rozejdeme. „A tátu" dodá tiše. Já ho však slyšel a proto jsem ho znovu chytil za ruku.
„Takže... já půjdu říct učitelce, že si je přebírám. Ty běž za Erikem a zkus z něj vypáčit, co se stalo. Je nějaký sešlý. S Norou za vámi přijdeme." věnuji mu úsměv a poté se každý vydáme jiným směrem.
Během několika kroků dojdu k učitelce, která mě hned spatří.
„Dobrý den" pozdravím ji.
„Ahoj Isaku" oplatí mi pozdrav učitelka, která učila ještě mě.
„Přišel jsem si pro Erika a Noru. Měli vám říct, že přijdu." učitelka na chvíli opustí pohledem mě a zkontroluje děti.
„Ano, říkali. Můžeš s nimi jít." už jsem na odchodu, když v tom uslyším:
„Kdo je to tam u Erika?" ohlédnu se k Erikovi, ale spatříme jen Evena. Pak mi to dojde.
„Nebojte paní učitelko. On přišel se mnou. Je to můj přítel." uklidním ji, ale učitelka se moc klidně nedívá.
„Ty máš přítele?" řekne zaskočeně.
„Už je to tak. Nashle" rozloučím se a jdu do shluku dětí ve, kterém si hraje Nora.
„Noro? Noro Haugová?" otočím se kolem své osy a najednou mě objímá malá holčička. Netuším, odkud přiběhla.
„Ahoj" odtáhnu jí od sebe a Nora se na mě zazubí.
„Tak pojď" vydáme se k Erikovi s Evenem. Snad mu Erik něco řekl. Překvapí mě, když vidím, že ho Even k sobě tiskne. Erik je hodně citlivý, i když to na sobě nedává znát.
„Ahoj" pozdravím Erika.
„Ahoj" usměje se na mě. Vypadá šťastněji než, když jsme přišli.
„Evene!" Nora se vrhne Evenovy do objetí. Even jí k sobě přitiskne. Jsem rád, že se mají rádi.
„Půjdeme?" podívám se na Erika, ale ptám se všech.
„Jo" Erik se postaví vedle mě. Even s Norou taktéž vstanou z lavičky a všichni odejdeme ze školního areálu.

∞∞∞

„Proč nejedeme tramvají?" kňourá Nora, když jdeme pěšky do parku.
„Myslel jsem, že s Isakem chcete strávit více času?" zeptá se jí Even na oplátku. Nora se na něj otočí a zašklebí.
„Proč vůbec park?" promluví konečně Erik, který jde vedle mě.
„Je to tam klidný, nikdo tě tam neruší. Můžeš si tam sednout." mrzí mě, že je Erik skleslý. Chci ho rozveselit.
„Dobře, to jsou silné argumenty" řekne ironicky Even. Strčím ho do ramene a on klopýtne. Nora s Erikem se uchechtnou. Alespoň Erik vidí, že žádný pár není dokonalý.
„Nevěděli jsme kam" řekne Even, což je možná větší pravda, než jsem řekl já. Spíš určitě.
Dostanu nápad jak rozveselit Erika. Zastavím a ostatní taky.
„Eriku dej svůj batoh Evenovy." usměju se na něj. On se na mě jen nevěřícně podívá jako by v batohu měl zlaté cihly, o které se nechce podělit. Po chvíli si povzdechne a sundá z ramen batoh. Pak ho podá Evenovy, který si ho částečně přehodí přes svůj. Podám mu i svůj a Even se na mě překvapeně zadívá.
„Copak jsem věšák?" rozhodí rukama. Přejdu k němu a pověsím na něj svůj batoh. Pak ho jemně políbím.
„Promiň" usměju se na něj. Poté přejdu znovu k Erikovi. Skrčím se do podřepu.
„Naskoč" řeknu mu. Podívám se na něj dozadu, protože Erik se k ničemu nemá.
„Cože? Zbláznil si se?" Erik se tváří otráveně víc než, kdy jindy.
„No ták! Přece nezkazíš bráškovy radost!" smutně se na něj podívám. Uslyším Evena jak se uchechtl. Měl jsem chuť ho kopnout. Erik si povzdychl a rozběhl se. Odrazil se od země a přistál mi na zádech.
„Uhm..." vydal jsem za zvuk. Klopýtl jsem pod Erikovo vahou dopředu.
„Mám tě rád" zašeptal jsem mu. Erik se ke mně na důkaz opětované lásky více přitiskl.
„Můžeme pokračovat?" zeptala se Nora.
„Čeká se na Isaka, až pohne zadkem" rýpnul si Erik. Už měl lepší náladu. Za což jsem byl rád. Even se z jeho nenadálé hlášky hlasitě zasmál.
„Css..." nadhodím si ho na zádech, aby mi nespadl.
„Noro pomoc Evenovy s těmi batohy." zaúkoloval jsem svojí mladší sestru.
„Nemusíš dělat věšák z nás všech" bránil ji Even. Nevěřícně jsem se na něj podíval, ale Nora si od něj už brala Erikovo batoh. Konečně jsme mohli normálně pokračovat.