Osudový kluk

Epilog

„Nechcete s tím pomoct?" zeptá se mě a Evena táta.
„Je to pár krabic, tati. To zvládneme." pomáhám Evenovi se stěhováním do nového bytu. Našli jsme mu malý byt kousek od nás. Před půl rokem už oslavil osmnácté narozeniny, tudíž může bydlet sám. A s prací na tom je taktéž dobře. Obsluhuje v nedaleké restauraci, kam mě vzal za svoji první výplatu hned na večeři.
Mám v plánu se sem k Evenovi přestěhovat, ale tátovi to oznámím až někdy déle. Přeci jen.. ani u něj nebydlím zrovna dlouho.
„Dobře. Mějte se" táta nastoupil do auta, ze kterého Even před chvílí vyndal poslední krabici a zavřel kufr. Táta odjel.
„Nanosíme to nahoru." i když to nemyslel jako otázku odpověděl jsem mu.
„Pokud si neplatíš nájem za tohle..." ušklíbnu se, když ukazuju na chodník s krabicemi. Even s úsměvem položí svojí krabici mně do náruče.
„Hej!! Já už jednu mám!" vykřiknu na něj.
„To jich víc nepobereš?" uchechtne se a sám si do náruče vezme tři krabice.
„A co nábytek? Máš vůbec v tom bytě něco?" zeptám se ho.
„Je tam maximálně tak linka v kuchyni a relativně zařízená koupelna. Domovnice říkala, že je to nově zřízený byt. Jsem rád za teplou vodu, elektřinu a internet." otevřeme nějakým zázrakem hlavní dveře a vstoupíme do budovy. Není zas tak vysoká. Čtyři patra. Even je ve čtvrtém. Loni se dostavilo.
„Nábytek mám nějaký u táty. Napsal jsem mu, jestli bych si ten nábytek mohl vzít, ale zpráva se nedoručila. Nejspíš si mě zablokoval. Koupím si nový nábytek.. až na něj budu mít." vyjdeme čtyři poschodí až k Evenovu bytu. Upřímně myslím, že jsem přišel o plíce. Odemkne. Otevře. Vstoupíme. Naprosto prázdný byt. Pouze vymalovaný, protože ho navštívili malíři. Celkový byt má očividně čtyři místnosti. Chodba, ve které stojíme, koupelna, obývák s kuchyní které rozděluje jen malá zídka a ložnice.
„Je tu co zařizovat." povzdechne si. Položíme krabice v chodbě na podlahu.
„Pomůžu ti, jak jen to půjde" přistoupím k němu a políbím ho. Chytne mě kolem pasu a já mu své ruce položím na ramena. Odtáhne se.
„Mám dole ještě pár věcí." a tak jsme šli ruku v ruce dolů.

Od doby co bydlím s tátou a Petterem se vše změnilo. Teď nenarážím jen na to, že mě nikdo nemlátí...
Mrzí mě, že už se nevídám se svými sourozenci. Jak mi máma jednou napsala. Kristofer jim to nedovoluje. Ale mám Evena. Dospěli jsme k tomu, abychom byli spolu šťastní. A daří se nám to. Vše začíná být dobré.

KONEC

Moc nerada se s vámi loučím a i s tímto příběhem, ale musí to tak být.
Moc vám DĚKUJI, že na závěr tohoto příběhu jsme překonali 10K přečtení. Nikdy by mě nenapadlo, že to nějaký můj příběh dokáže. Jsem vždy ráda, když vidím, že to má, alespoň jedno přečtení a tady už to má 10K.. 💕💓
Momentálně sedím se všemi svazky papíru kam jsem si psala tento příběh a cítím ty vzpomínky, které jsem u toho prožila. Kdyby jste ty svazky viděli.. Je jich tolik 😱. Ale děkuju vám, za krásné vzpomínky!!