Osudový kluk

49. Kapitola

Vystoupili jsme o dvě zastávky dál směrem ke škole. Zastávka byla od domu ještě poměrně daleko. Zbytek jsme museli dojít pěšky.
„Budeš to mít docela blízko do školy." začal konverzaci Even. Měl pravdu. Školu mám hned o ulici vedle. Budu moct chodit pěšky. Rozhlížel jsem se po domech, které měli různé barvy. Od šedé, přes hnědou až pestře barevné. Já hledal žlutý s číslem 21.
„Ale daleko od tebe" zastavím se a chytnu ho za ruku.
„Děláš jako bychom se už neměli nikdy vidět." Even ke mně přistoupí a obejme mě. Schovám mu obličej do mikiny a nechám se pohltit jeho vůní vanilky a máty. Jak je taková kombinace vůbec možná? Nechce se mi nad tím teď přemýšlet.
„Jen se s tebou nechci vídat jen ve škole, když k tobě budu mít dál než předtím." zvednu obličej a v očích cítím slzy.
„Jestli chceš, připoutám se k tobě želízky." políbí mě a jednou rukou pohladí po tváři.
„To snad nebude nutné" uchechtnu se. Even mě tentokrát políbí na krk a začne mi ho místy okusovat. Co jsem si všiml, jeho znaménko ještě nevybledlo. Já budu mít však nejméně čtyři nové i s otisky zubů.
„Už na nás čekají." zašeptám mu do ucha.
„Jaký je to dům?" Even se ode mě odtáhne.
„Žlutý s číslem 21." zvednu hlavu a znovu se porozhlédnu po určitém domu.
Ruku v ruce se rozejdeme dál, až se zastavíme před menším žlutým rodinným domem. Číslo 21.
„Tak jsme tady" prohlásí Even klidně.
„Mám trochu strach" zkousnu si ret. Nepůjdu nakonec pryč?
„Neboj se. Budu celou dobu tady" pevně mi stiskne ruku a potom ji pustí. Zazvoní.
„Evene! Ne! Počkej!" křičel jsem, ale bylo mi to k ničemu. Nebyl jsem ještě připravený jít dovnitř. Even už, ale zazvonil. Po chvilce se otevřely dveře a v nich stál muž, kterému mohlo být něco ke čtyřiceti. Byl celkem vysoký. Měl krátké tmavě hnědé vlasy. Připomínal mi moji mámu - jen v mužské podobě.
„Dobrý den" pozdravili jsme s Evenem sborově.
„Ahoj" pozdravil nás muž mírně hlubším hlasem. „Vy budete Isak a Even, že?" pousmál se.
Nemám důvod mu nevěřit, ale přesto bych byl rád za něco, čím by se projevil jako dobrý muž.
„Já jsem Petter, žádné vykání, jasné?" uchechtl se a podal nám ruku. Oba jsme ji jeden po druhém přijmuli a poté vešli dovnitř. Zuli jsme si boty a pokračovali chodbou za Petterem. Zabočili jsme do prvních dveří vlevo. Kuchyně.
„Už jsou tu, zlato" oslovil mého tátu, který připravoval menší pohoštění.
„Ahoj" usmál se na nás táta a přešel ke mně.
„Ahoj" objal jsem ho. Cítil jsem, že je to správné.
„No, a tohle je Even. Můj přítel." představil jsem Evena tátovi, když jsem od něj odstoupil.
„Dobrý den" podal mu Even ruku.
„Žádné dobrý den ale ahoj. Jsem Henrik." usmál se na něj táta. Ulevilo se mi.
„Tady jsme vám něco přinesli" podám jim taštičku a Petter si jí s jemným poděkováním převezme.
„Půjdeme se posadit do obýváku, ne?" navrhne táta. Nikdo nic nenamítá.
„Já to tam přenesu." nabídne se Petter. Vida! Příležitost!
„Pomůžu ti" přejdu k němu. Táta zatím odvede Evena pryč z kuchyně a něco mu říká.
„Čekal jsem, že mě nebudeš mít rád." začne konverzaci Petter. Ale začne jí zvláštně.
„Cože? Proč bych neměl?" zaskočeně se na něho podívám.
„Kvůli mně nemáš kompletní rodinu." podívá se na mě zklamaně.
„Není to kvůli tobě. Táta si nezvolil být bisexuálem. Narodil se jim a do tebe se zamiloval až později. Pokud miluješ stejně i ty jeho, budeme si rozumět. I já už vím jaké to je milovat." vezmu si do rukou poslední talíře, které leží na stole.
„Miluju ho mně neznámým způsobem. Někdy ti povím víc. Teď bych, ale rád poznal i tvou drahou polovičku, když dovolíš." i on si na tác vzal zbylé skleničky a mohli jsme jít za tátou a Evenem do obýváku.
Ti se zrovna něčemu smáli.
„Čemu se smějete?" předběhl mě s otázkou Petter. Táta se podíval na mě a řekl Evenovu dalo by se říct nejoblíbenější hlášku.
„Malý Isak pyroman? Ničitel knih? Úplně jsem na to zapomněl." přestával se smát táta. Já položil talířky na stůl a zlostně se podíval na Evena. Ten si mě za pas přitáhl k sobě na gauč.
„Pořád nevím o čem je řeč." dožadoval se vysvětlení Petter, který už taktéž odložil tác se skleničkami a sedl si do druhého křesla vedle táty.
„Ještě, když jsem byl na základce, tak jsme měli povinnou četbu. Já jsem, ale tu knížku číst nechtěl, tak jsem ji doma spálil." pokusil jsem se o roztomilý úsměv, abych u toho vypadal víc nevinně. Pettera to kupodivu rozesmálo. No, ale proč se vlastně divím.
„Pettere, vy jste prý v Oslu dával přednášky na jedné výšce." zeptá se ho znenadání Even. Vím, kam tím míří. Chytnu ho proto za ruku a propletu si s ním prsty.
„Jo, to je pravda. Proč?" poposedne si Petter na křesle. Očividně ho Even hodně zaujal.
„Studuje tam můj bratr a jeho přítel. Tak jestli náhodou nevíte, jak se jim daří. Roky jsem je neviděl. Otec je vyhodil, když bratr přišel představit svého přítele." uviděl jsem, jak táta s Petterem se zhrozili a zároveň měli lítostivé pohledy. Pevněji jsem stiskl Evenovu ruku.
„Bohužel vím jen, že se staví na mé přednášky. Je to Dennis a Tommy, ne?" Even lehce přikývne. „Jsou, ale oba dost talentovaní. Určitě se jim daří dobře. Máš na ně kontakt?" zeptá se starostlivě Petter.
„Jo. Jo mám." mírně se Even usměje.
„To je dobře. Kdyby ne, byl bych schopný ti ho sehnat." Petter mu oplatí úsměv.
„Co přejít k veselejšímu tématu? Jak jste se vy dva poznali?" změní táta téma a já mám chuť se propadnout do země.

Jen taková informace. Všimla jsem si, že někteří si Williama spojují s Williamem ze seriálu Skam, protože je tady Evak. Tenhle William (z Osudového kluka) s ním nemá nic společného.
Má  "vypadat" nějak takhle... Nebo podle vašich představ..

Všichni známe, tohoto herce 😀
Druhé info:
Kdybych nevydávala kapitoly u žádného svého příběhu dám to předem vědět na svůj profil do veřejných chatů. Díky 😉