Osudový kluk

53. Kapitola

Po dovezení a snězení dvou dokonalých pizz jsme šli opět pokračovat. Práce nám ubývala celkem rychle. Zbývala rozebrat postel, noční stolek a ze stěny sundat poličku, kterou mi tam montoval táta. Najednou mi začne vyzvánět telefon. Podívám se na něj. Even. Nemám na něj teď čas. Snad pochopí, že mé přátelství s Jonasem je také důležité.
„Kdo to byl? Klidně jsi to mohl vzít." usměje se na mě Jonas, když se snaží odšoupnout postel od stěny. Jdu mu pomoct.
„Even. Myslím, že to nebylo nic důležitého." pokrčím rameny a společně s Jonasem odšoupneme postel od stěny. Jdu sundat tu poličku.
„Jak to můžeš vědět? Vždyť jsi to nezvedl.." ohlédne se na mě Jonas. Zamyslím se. Má pravdu. Neměl jsem mu to vytípnout.
„Odkdy jsi na jeho straně? Myslel jsem, že Evena rád nemáš. A myslíš... že bych mu měl zavolat?" odmontuji poličku a položím ji na zem. Nalepím na ni kousek izolepy a fixem napíšu: mine elskede hylle
„Myslím, že bys měl. Ale až nebudou mít hodinu..." zamává Jonas se svým telefonem, abych zkontroloval čas. Dvě hodiny, toto letí. „Jo a.. nikdy jsem neřekl, že Evena nemám rád. Omlouvám se za to, co se stalo." přestane na chvíli pracovat a zadívá se mi do očí.
„V pořádku" jemně se usměju.
„A teď mi pojď pomoc pane zamilovaný". zakřením se nad Jonasovo oslovením. Než k němu však stihnu dojít, uslyším zvonek od domovních dveří.
„Kdo to může být?" zmateně se podívám na dveře svého pokoje. Dívám se na ně s úporem, aby mi daly odpověď, kdo je dole. Hned poté na Jonase.
„Nevím. Tak tam běž a nestůj tady" popožene mě tím, že on sám se zvedne ze země.
„Vždyť už jdu" otevřu dveře svého pokoje a vyjdu s Jonasem v patách na chodbu. Sejdeme schody a zastavíme se před vchodovými dveřmi. Otevřu je. Nikoho však nevidím. Že by si nějaké dítě dělalo legraci? Až, když chci opět zavřít dveře, zarazí je ruka. Stočím za ní pohled. U futer sedí zmrzačený Even. Obličej má celý od krve. Ihned se k němu vrhnu. Jonas je někde za mnou.
„Evene! Evene!" přivinu si ho k sobě a on tak otře krev do trička, co mám na sobě. „Omlouvám se." políbím ho do vlasů.
„Vezmeme ho dovnitř." ozve se Jonas. Každý chytneme Evena pod jednou paží. On zasténá a zatne zuby. Zvedneme ho na nohy a i přes Evenovo sténání dojdeme dovnitř. Even si cestou o Jonase opře hlavu.
„Dáme ho do obýváku. Já ho tam odvedu." podepřu více Evena a nechám, ať si o mě opře hlavu. Je příliš unavený. Už nevnímá ani bolest. Dovedu ho do obýváku a usadím ho na gauč. Pro jeho nestabilitu si sednu vedle něho. Přijde Jonas.
„Zavřel jsem dveře. Dojdu k vám do koupelny pro něco, čím mu to ošetříme. Vysvlékni ho a koukni, jestli nemá zraněné ještě něco krom obličeje." Jonas se obrátí vzad a odejde. Díky bohu, že tady je. Položím Evena na chvíli na pohovku. Rozepnu mu mikinu a vysvleču ho z ní. Odložím ji vedle sebe, kdyby byla potřeba. Na rukou už se mu začínají zbarvovat modřiny. Vyhrnu mu tričko a pořádně ho prohlédnu. Jen modřiny. Snad. Budu si ho teď několik dní hlídat.
„Isaku?" Even pootevřel oči a řekl mé jméno.
„Evene? Bože můj!" políbím ho do vlasů. „Odpusť mi, že jsem ti nevzal ten telefon. Tak moc jsem to chtěl dát do pořádku s Jonasem, že jsem tě prostě ignoroval." začnou mi téct slzy. Smíchají se s Evenovo krví na obličeji. Musí ho to pálit, tak se odtáhnu. Hm... ale je to ironické. Slzy a krev. Možná by z toho byla dobrá knížka.
„Nic si prosím nevyčítej. Prosím." přitiskne se svým krvavým obličejem na mé bílé tričko. Pak mu to asi dojde.
„Promiň, budeš mít tričko od krve." odtáhne se od mého nyní už též červeného trička.
„To je jedno" jemně ho pohladím po nezakrváceném místě na tváři.
„Isaku našel jsem jen... Evene! Už jsi při sobě!" vejde Jonas a nese dezinfekci, odličovací tampony a k tomu ještě fáče.
„Ahoj" pozdraví ho sotva mluvící Even.
„To bude stačit. Na těle už nic nemá. Jen pořádné modřiny." zamračím se. Jak mu to mohl někdo udělat.
„Když nepočítáme ruce" řekne Jonas. Nechápavě se zadívám na Evenovi ruce. Sedřené klouby i dlaně. Jak jsem to mohl přehlídnout?
„Isaku, vyčisti mu obličej. Já se postarám o ruce." každý si vezmeme pár odličovacích tamponů a po jednom je polijeme dezinfekcí. Začnu opatrně čistit rány u Evenova levého oka. Even zasyčí, když přiložím tampon. Rychle ho dám pryč.
„Musíš vydržet." řeknu mírně a Even na souhlas kývne. Vrátím se k čištění obličeje. Jonas si zatím vede bez problému. Po několika minutách už to Even, ale nezvládá a sykne skoro při každém dotyku dezinfekce. Občas trhne i hlavou nebo rukama. Od oka jsem se přesunul k nosu. Ten byl rozbitý o něco více. Většina krve byla z něj. Dále následovalo čelo s obočím. Trochu natržené. Doufám, že mu u obočí nezůstane jizva. A pak ta nejvíc dokonalá část na jeho obličeji. Jeho rty. Horní ret byl rozseklý a já se na to nemohl dívat.
„Dojdu pro vodu na opláchnutí tý krve. A taky, aby ses mohl napít. Pak ti obvážu ty ruce." zvedne se Jonas a odejde k nám do kuchyně. Vrátí se s miskou plnou vody a hadříkem v ní. A také se skleničkou. Jonas umyl Evenovi ruce od zbytků krve, rány podložil odličovacími tampony a převázal to, s mojí pomocí, fáčem. Já Evenovi poté ještě umyl obličej. Even se pak konečně napil vody, kterou mu Jonas přinesl.
„Jak se to stalo?" zeptá se první Jonas.
„Ehm... ve škole nám odpadly nějaké odpolední hodiny, takže jsme končili dřív. Šel jsem normálně na tramvaj, že pojedu domů, ale potkal jsem nějakou skupinku kluků. Byli to ti, co tě zkoušeli osahávat." otočí hlavu na mě a já se vyděsím. Zároveň mám, ale vztek.
„Chtěl jsem je nechat být a jít dál, ale oni měli kecy. Šli pořád se mnou. Začali mluvit pak i o tobě Isaku. A začali se se mnou prát. Početní převaha vyhrála. Skončil jsem uprostřed chodníku v klubíčku, oni do mě kopali a měli kecy. Hlavně na to, kdo jsem. Co bych s nima mohl dělat. Když viděli někoho přicházet, tak utekli. Zkusil jsem ti zavolat, ale ty jsi mi to položil. Chápu to. Ale musel jsem jít za váma. Nemám kam jít. Táta je sice doma, ale takhle mě nesmí vidět." přitáhnu si ho k sobě. Znejistím.
„Evene, co všechno ti provedli?" zeptám se s nejistotou.
„Jen mě zmlátili. Neboj." věnuje mi malý polibek svými rozbitými rty.
„Jen.." řeknu s nechutí.
„Měl by ses prospat. Bude ti líp." navrhne Jonas. Even kývne a položí se na pohovku. Netrvá dlouho a usne.
„Díky" zašeptám směrem k Jonasovi. Ten jen nadzvedne obočí. „Kdybys tu nebyl ještě by byl napůl v bezvědomí a celý od krve." usměju se ještě na něj. Odhrnu Evenovi vlasy z čela a vstanu, aby mohl spát.
„Doděláme v tichosti ten nábytek." šeptne Jonas a já kývnu. Podívám se ještě naposledy smutným a lítostivým pohledem na Evena. Jonas mi stiskne rameno a odvede pryč.
„Bude v pořádku neboj." snaží se mě Jonas uklidnit. Dojdeme zpět do pokoje a pustíme se do práce.

Žiju! Omlouvám se, že jsem nebyla aktivní. Lepší omluva a důvod je na mém profilu ;)