Osudový kluk

45. Kapitola

K nám domů jsme dorazili díky tramvaji dříve. Vešli jsme všichni čtyři dovnitř.
„Jsme tady!" zakřičela Nora, když jsem zabouchl dveře.
„Vážně je to dobrý nápad?" zeptá se nejistě Even.
„Neboj" usměju se na něj a všichni se vydáme do kuchyně, kde je k mému překvapení, ale i úlevě, jen máma.
„Ahoj" pozdraví nás a přejede pohledem. Zastaví se u Evena.
„Dobrý večer" pozdraví ji.
„Mami, Evenův táta je na noční a... Even nejspíše ztratil klíče. Myslíš, že by tady mohl přespat?" snažím se od Evena držet určitou vzdálenost stejně jako on ode mě.
„Samozřejmě" usměje se na nás. Žádné podezření očividně. „Teď už se pojďte všichni najíst." pobídne nás všechny ke stolu a prostře ještě pro Evena.
Sesedáme si kolem stolu a začneme jíst polévku, kterou nám máma servíruje v miskách.
„Byl jsi s nimi venku?" zeptala se máma Evena. Asi s otázkou počítal, protože jí ihned odpověděl.
„Ano. Potkal jsem je cestou ze školy. Ujela mi tramvaj, tak jsem šel pěšky. Pak jsem se k nim připojil." řekne s otřesným klidem. Nora a Erik na něj vyjeveně koukají.
„A kde je Kristofer?" změním rychle téma. Nora se stále ohromeně dívá na Evena. Erik se však už probral. Pochopil, že i on bude muset jednou lhát svým rodičům.
„Vyměnil si směnu" řekne máma pochmurně.

∞∞∞

Po jídle jsem Evena zavedl ke mně do pokoje. Jen co jsme byli sami, vyfoukl jsem všechen vzduch z plic. Even mě zezadu objal a políbil na krk.
„Náročný den" zašeptám ospale.
„Tak si pojď lehnout" dokolébá se se mnou k posteli a společně se tam svalíme.
„Co ti řekl Erik u té školy?" naruším naši atmosféru, když si vzpomenu jak byl Erik skleslý.
„Ty víš, jak vše zkazit" rozesměje se Even a políbí mě na čelo.
„No tak... Musím to vědět..." přitisknu se víc k Evenovy.
„Fajn, fajn... Mluvil o nějakém svém spolužákovi Matiasovi. Prý ho ponižuje a nadává mu, že je gay." povzdechne si Even.
„Hva!?" vyjeknu hlasitě a odtáhnu se od Evena. „Proč mi to neřekl?"
„Bojí se, že budeš vyvádět. Chce si to vyřešit sám." Even si mě k sobě přisune zpět.
„Stejně si s ním o tom promluvím..." zabořím obličej Evenovy do krku. Even mi jednou rukou přejede po zádech až k hlavě a začne mě po ní hladit. Já se mu přisaji na krk a začnu tvořit znaménko tak, aby bylo dobře viditelné. Zkousnu mu kůžičku a Even si mě převalí pod sebe. Svým tělem mě uvězní. Zasměju se, když na mě Even vrhne vítězný pohled. Políbím ho a on polibek prohloubí. Vjedu mu rukama do vlasů a Even si mě za pas přitáhne natěsno k sobě. Vzdychnu mu do úst.
„Všichni jsou doma..." řeknu smutně a tiše Evenovy mezi vroucné polibky. Even přestane být naléhavý. Uslyším někoho zaklepat na dveře. Odtrhneme se od sebe a rychle se posadíme.
„Krk!" špitnu na Evena. On si ještě poupraví mikinu, aby zakryl nové znaménko.
„Hva da?" křiknu na osobu za dveřmi. Dovnitř vstoupí máma.
„Jen jestli se vyspíte na jedné posteli?" máma poukáže na postel na, které sedíme.
„Jo. Myslím, že jo." odpoví ji Even. Máma kývne k souhlasu a opět odejde.
„Ještě, aby ne..." stáhnu ho zpět k sobě. Even mě políbí a jeho ruce mi vklouznou pod mikinu.
„Evene" pokusím se promluvit. To však mezi polibky nejde.
Tak tedy raději chytnu jeho ruce a přesunu je mimo mé tělo.
„Så bra" Even se smířeně usměje. Lehne si vedle mě na postel a já si položím hlavu na jeho hruď. Rukou ho chytnu kolem pasu. Po pár minutách oba usneme.

∞∞∞

V noci mě probudí zvláštní zvuky a trhavé pohyby. Podívám se na Evena. Leží ke mně zády a já mám jednu ruku přes jeho pas. Třese se a něco mumlá.
„Evene?" zašeptám tázavě. Má noční můru. Nikoho jsem z noční můry ještě nebudil.
„Evene?" zašeptám hlasitěji a lehce s ním zatřesu.
„No tak, Evene..." zašeptám mu přímo u ucha. Mám o něj strach. Co se mu může zdát?
„Evene..." zašeptám tak nahlas co zmůžu.
Even se leknutím probudí. Oči má vytřeštěné a rukama máchá kolem sebe. Je vyděšený. Z čeho?
„Ššš..." zašeptám a přitáhnu si ho k sobě.
„V pořádku?" zeptám se a posadím se. Jeho hlavu si nechám na klíně. Even nemluví, jen jemně kývnul.
„Chceš o tom mluvit?" začnu mu čechrat vlasy.
„Zdálo se mi o mámě" promluví ochraptěle. Jindy bych se nad tónem toho hlasu rozplýval, ale teď ho lituji. „A Dennym. Prožíval jsem znova to, jak jsem je ztratil. Když jsi tam byl ty, myslel jsem, že to bude dobrý. Ale nebylo. Přišel jsem i o tebe. Kvůli mému tátovi." po tváři mu stekla slza. Setřel jsem ji palcem na ruce.
„Evene... Tvoji mámu ti nikdo nevrátí. Nejsem si zcela jistý jestli ještě uvidíš bratra, ale co můžu říct na sto procent je... že mě se nezbavíš, i kdyby jsi chtěl. Kdybych musel, nechám si od tebe klidně zlomit srdce. A bylo by mi to i ctí. Protože jeg elsker du." řeknu vážně a políbím ho. Even se uvolní. Oba si znovu lehneme a Even usne v mém objetí, na mé hrudi.