Osudový kluk

21. Kapitola

K nám jsme dorazili o půl šesté. Odemkl jsem dveře a vstoupili jsme dovnitř.
„Počkej tady. Hned jsem zpátky." Even přikývne a já vyběhnu schody. Tam potkám Kristofera.
„Ahoj" pozdravím „ty jsi teď přijel?" snažím se být v klidu.
„Jo. A odkud jsi sakra přišel ty? Vždyť je po pátý!" naštěstí křičí potichu. Nikoho nevzbudí.
„Může ti být úplně jedno, kde jsem byl!" chci projít do pokoje pro věci, ale Kristofer si mě přitáhne za Evenovu mikinu. Neváhá a vrazí mi pěstí do nosu. Ucítím pachuť krve jak mi stéká do pusy. Zamotá se mi hlava, ale zvládnu ho odstrčit. Dojdu si pro věci a pak klopýtavě seběhnu schody.
„Isaku!" vyjekne Even, když mě uvidí jak si přidržuji krvácející nos. Přejde mi kousek naproti. „Jdeme odsud" Even otevře dveře a vyjdeme na ulici.
„Je ti něco?" pomalým krokem jdeme k tramvaji.
„Jen se mi motá hlava" Even mě podepře.
„Slyšel jsem hlasy, ale tohle mě nenapadlo. Promiň." políbí mě do vlasů. V naší ulici po ránu moc rušno není.
„Není to tvoje chyba." chytím se Evena kolem pasu jako opěrky.
„Je ti líp?" podívá se na mě a váhavě se usměje.
„Jo už mi je líp." dojdeme k zastávce a akorát přijede první tramvaj, kterou můžeme jet do školy.
„Tak pojď. Podívám se ti na ten nos" nastoupíme do tramvaje a sedneme si vedle sebe.
„Krvácí to ještě?" dívám se mu do očí.
„Malinko." Even začne v tašce něco hledat. Vytáhne papírové kapesníky společně s vodou v petlahvi. Jeden kapesník vytáhne z balíčku a lehce ho namočí vodou. Potom mi s ním začne otírat krev.
„Co se stalo?" začne se ptát.
„Byl jsem skoro už u sebe v pokoji, ale potkal jsem Kristofera. Akorát se vrátil z práce. Začal se ptát, kde jsem byl. Odpověděl jsem mu, že mu do toho nic není." syknu když Even přitlačí na kapesník.
„Promiň" vezme další kapesník a začne znovu. „A kvůli tomu ti skoro zlomil nos?" tramvaj zastaví, nastoupí pár lidí, ale nedělají rozruch. Nikdo nejede do školy.
„Jo. Jsem rád, že neviděl tebe. To by bylo na dýl a volal by tvému tátovy. Všechno by šlo do háje." lidé jsou dál od nás, ale přesto šeptám. Potřebuju mu to říct.
„Ale to, že tě mlátí, musíš taky nějak řešit." tramvaj zastaví a s Evenem se zvedneme.
„Něco vymyslím" pousměji se a vejdeme do školního areálu.
„Pustí nás do školy?" zeptá se Even po chvíli.
„Nevím. Myslím, že ne." dojdeme na prázdný školní dvůr.
„Tak si tu sedneme" ukáže rukou na lavičky. Posadíme se a Even mě chytne za ruku. Proplete si se mnou prsty. Nic neřekne. Jen dál sedí. Začnou se mi zavírat oči.
„Bude vadit, když budu spát?" otočím na něj hlavu. Usměje se.
„Vzbudím tě, až někdo půjde" usměje se na mě a přitáhne si mě za ramena blíž. Já si hlavu položím ne jeho klíční kost a spokojeně usnu.

∞∞∞

Probudí mě prudké odstrčení. Leknu se, div nespadnu z lavičky.
„Vstávej. Chodí lidi." řekne Even a já si protřu oči, abych se zbavil rozespalosti.
„Promiň. Asi jsem do tebe strčil moc." omluví se a já v dálce spatřím Sonju se Silje. Jdou k nám.
„Ne to nic. Ale jde sem Sonja se Silje. To je ten problém." jestli se Sonja bude snažit jako do teď, neudržím se.
„Ahoj" pozdraví dvojčata jednohlasně. Silje si začne prohlížet Evena.
„Ahoj" pozdravíme oba trochu otráveně.
„Isaku můžu s tebou mluvit?" zeptá se Sonja. Přesně co jsem čekal.
„Ne." odmítnu rázně. Už jí nepoznávám.
„Tohle se týká něčeho jiného. Je to důležité." začne seriózně Sonja.
„Velmi důležité." zapojí se do konverzace Silje.
„Fajn." souhlasím nakonec. Sonja si mě odvede stranou.
„Ve škole se začíná od druháků nést fáma, že jsi gay. Je na tom něco pravdy?" když to řekla, měl jsem pocit jako by se vše zbortilo.
„Cože!?" vyjeknu a zamaskuju to smíchem. „Nejsem proboha živýho gay!" zamračím se. Jsem v pěkným průseru.
„Aha. Tak to promiň" omluví se. „A ještě se chci omluvit za mé předchozí chování. Asi jsem tě jako kamarádka zklamala." řekne smutně a upřímně.
„To jo" malým úsměvem, jí naznačím, že jí to odpouštím.
Vrátíme se za Evenem a Silje, kteří si povídali. Obě holky odešli.
„O co šlo?" zeptá se Even. Sednu si zpět na lavičku a obličej si přikryju dlaněmi.
„Jsem v strašným průseru" přiznám se. Je toho přeci součástí.
„O co jde?" nakloní se tak, aby mi viděl do obličeje.
„Druháci roznášejí fámu o tom, že jsem gay. Řekl jsem Sonje, že to není pravda." odkryju si obličej a narovnám se.
„Tak to je zlý." ohodnotí situaci Even.
„Ahoj kluci!" uslyším Liv. Alespoň mi zvedne náladu. S Evenem se podíváme směrem, odkud zdravila. Jde s ní Herman.
„Ahoj," pozdravíme oba sklesle.
„Čau, co se děje?" Herman si všiml a hned se zeptal. Podívám se na Evena a ten kývne.
„Až tu bude Jonas tak vám to řeknu." odpovím a tak všichni vyčkáme.