Osudový kluk

13. Kapitola

Probudil jsem se na ošetřovně. První co jsem zaregistroval, bylo že mě někdo drží za ruku. Pomalu jsem otevřel oči a spatřil své přátele. Byl tam i Even. Herman, ale chyběl. Posadil jsem se i přes bolest hlavy. Ten nebo spíš ta, kdo mě držel za ruku, byla Liv.
„Co je s Hermanem?" Moje první věta kterou jsem zformuloval. Liv mě pohladila po ruce a usmála se.
„Herman je v pořádku. Teď je v ředitelně." odpověděla mi Lisa, která byla opět co nejblíže u Evena. Hlava mi bolela jako střep. Netuším co se dělo. Poslední co si pamatuji je, jak mi Elias vrazil pěstí do spánků. Nikdy by mě nenapadlo že to tak bolí.
„Isaku? Je ti dobře?" promluví na mě Even. Všichni se na mě dívají zmateně a vyděšeně.
„Em-mm... jo. Jsem v pohodě, proč?" Podívám se na něj. Přisunul si židličku a posadil se vedle Jonase. Nejspíše aby nemusel být u Lisy.
„Co jsme ti říkali jako poslední?" nejistě a starostlivě se mě zeptá Jonas.
„Že je Herman v ředitelně" odpovím s jistotou. Všichni si však vymění starostlivé pohledy.
„Liso, zajdi pro někoho" obrátí se na ni Liv.
„Hva!? Hvorfor!?" Zmateně se na ně dívám.
„Protože si neslyšel polovinu toho, co jsme ti říkali. Prostě si seděl a koukal na jedno místo. Ani si se nepohnul. Jen jednou škubnul." shrnu' to Even a ruku si položil na lehátko k mojí ruce. Dělal jsem, že o té ruce nevím, že mě vůbec neznervózňuje. Liv si ničeho nevšimla. Pořád mě držela a starostlivě prohlížela. Zato Jonas si všiml a zavrtěl hlavou. Nevím, co tím chtěl říct.
„Ale mě fakt nic není. Hele," sundal jsem nohy z lehátka a postavil se mezi Evena a Jonase. Liv pustila mojí ruku. To jsem však neměl dělat. Jen co jsem si stoupl tak se mi podlomila kolena a já zavrávoral. Even mě zachytil a pomocí objetí mě přidržel na nohou, abych nespadl.
„Vážně jsi v pohodě?" sklonil ke mně hlavu a posadil mě na lehátko. Sedl si vedle mě. Sedl si vedle mě. Chtěl jsem něco říct, ale to už přišla Lisa s učitelkou Eriksonovou a její sestrou, která tu dělá zdravotnici.
„Isaku! Prý ti není moc dobře. Co se tu stalo?" zeptala se Eriksonová, zdravotnice. Jonas jí to vše dopodrobna vysvětlí a dodal i můj nečekaný pád, který ale zachránil Even. Lisa se na mě a Evena zvláštně podívala. Závistivě. Proboha! Proč!? Even se mi líbí, to jsem si přiznal, ale Even je na holky. Jen nechce Lisu! 
Zdravotnice Eriksonová požádala svoji sestru, naší třídní, aby zavolala mámě. Neváhala a vytáčela mámino číslo. Po zhruba pětiminutovém hovoru oznámila, že máma přijede za tři čtvrtě hodiny. Z práce to má daleko. Dveře se opět otevřely a v nich se objevil Herman. Přišel k nám a obě sestry Eriksonové odešly stranou.
„Jak ti je?" zeptal se a postavil se vedle Lisy a lehátka.
„Dobře. Z mého hlediska" pokrčím rameny a usměju se. „Z tvého možná. Ze zdravotního ne!" napomenula mě Liv.
„Pak ti to vysvětlíme," obrátila se na Hermana Lisa. Jen kývl hlavou a začal mluvit na mě.
„Neměl jsi, se do toho plést. Je to kvůli té párty. Pořád je naštvaný. Ale je pozitivní, že si vyčítá tu ránu, co dal tobě." poplácal mě po rameni. Zazvonilo na hodinu.
„Děti," všichni jsme se ohlédli na zdravotnici „já musím odjet, nemůžu tu s Isakem zůstat. Isak však musí zůstat tady." chtěl jsem něco namítnout, cokoliv, ale nepustila mě ke slovu. „Všichni učitelé mají hodinu, ale jeden sem bude chodit Isaka kontrolovat. Mohl by tu z vás někdo zůstat?" nevím proč, to položila jako otázku, když to v podstatě nařizovala. Viděl jsem Jonase, jak už otevírá pusu, že něco řekne, ale někdo ho předběhl.
„Já tu s Isakem počkám." všichni jsme stočili pohled na osobu sedící po mé pravici. Na Evena.
„Výborně," uzavřela vše učitelka a vyhnala mojí partu do třídy. Ona s nimi odešla a za několik minut i její sestra.
„Proč jsi tak zaskočenej?" uchechtl se Even a postavil se. Shlížel na mě seshora a čekal na odpověď.
„Počítal jsem spíš s Jonasem. Nečekal jsem to," pokrčím rameny a nic víc z toho nedělám. Even se jen uchechtne. Nebaví mě sedět a tak se zkusím postavit. „Hele, hele, hele," přistoupí ke mně Even, když stojím na nohou. Stále se však přidržuji lehátka. Položí mi ruku na rameno a druhou na... bok? Posadí mě zpátky na lehátko a zamračí se na mě.
„Žádný vstávání!" nakáže mi a já si odfrknu. Bože!
„Nebaví mě sedět," zastěžuju si.
„Tak si lehni," poukáže na zbytek lehátka. Pozvednu na něj obočí.
„Hm," lehnu si na záda a dám si ruce pod hlavu. Zavřu oči a zamyslím se. Nad tátou.
„Jsi roztomilej," promluví Even. Vyrušil mě tím z myšlenek nad otcem.
„Cože jsem?" zeptám se nechápavě. Otevřu oči a otočím na něj hlavu.
„Roztomilej. Když máš zavřený oči." zopakuje to znovu. Vážně o mně řekl, že jsem roztomilý? „Hádám, že Lisa si to o tobě myslí taky," chci odejít s tématem ode mě.
„Nemluv mi o ní," promne si dlaněmi obličej.
„Nechci tě urazit, protože je to tvá kamarádka, ale mě fakt štve. Nevíš jak se jí zbavit?" sedne si vedle mě. Z leže se na něj kouká hezky. Pomyslím si. „Neurazíš mě. Než se naše parta dala dohromady byl jsem na tvým místě," mrkl jsem na něj jedním okem.
„Aha..." dodá a čeká na pokračování.
„Řekl jsem jí to mile do očí. Že o ní nemám zájem. Že mám zájem o někoho jiného," dokončím a všimnu si jeho pozvednutého obočí.
„O koho?" zaskočí mě otázkou. Vím, co myslí, ale i tak se snažím zapírat.
„O koho?" zopakuji tedy nechápavě. Očividně mě, ale prokoukl.
„Nedělej nechápavého. Holka nebo kluk?" vyvalím na něj oči. Vážně se ptá na tohle? Chci říct holka, protože nechci, aby to věděl. On však odpoví za mě.
„Vlastně to ani říkat nemusíš. Už to vím. A tuším i kdo to byl." v tenhle moment si přeju, aby to byl opět sen. Pootevřu pusu v němém úžasu a v tu dobu se otevřou i dveře.
„Vše v pořádku?" zeptá se třídní učitel prváků. „Ano" odpovíme jednohlasně. Učitel jen kývne a odejde.
„Jonas" promluví opět Even. Sakra! Jak to ví!?
„Hva!? Ikke!!" snažím se bránit a nahodím znechucený výraz. Nadzvednu se na loktech a Even se v tu chvíli nade mě nakloní a políbí mě. Jsem dost zaskočený. Even se kousek odtáhne, ale poté mě opět políbí a já se už vzpamatuji a polibek mu oplatím. Nakloní se nade mě ještě víc a pohladí mě po tváři. Odtáhne se a já otevřu oči, které jsem očividně zavřel.
„Ikke?" zašeptá a znovu mě políbí. Líbá naléhavě, ale přesto lehce a měkce. Přitáhnu si ho za zátylek blíž a Even se na mě položí. Pravou ruku mi položí na bok a druhou, levou mi začne dělat kroužky na krku. Začnu mu rukou přejíždět po zádech a druhou, si ho stále přidržuji za zátylek. Uslyšíme, jak se otevírají dveře a tak si Even rychle sedne.
„Stalo se něco? Isaku! Proč tak divně ležíš!" přišel opět třídní učitel prváků. „Nic se nestalo, jen mi nebavilo sedět." podívám se na učitele.
„A teď se zrovna přetáčel," dodá Even. Učitel si nás oba prohlíží skrz brýle, odhaduji z roku 1970.
„Dobře" nadzvednu hlavu, abych viděl, jak zavírá dveře. Jen co je dovřel moje hlava opět klesla.„Pfff...." odechnu si a ruce si položím na obličej. Po chvíli si ho odkryju a všimnu si, že mě Even pozoruje.
„Hva er i veien?" pousměji se a chci se posadit. Even se ke mně začne znovu naklánět a v tom se dveře otevřou znovu.
„Virkelig!?" naštvaně se Even ode mě odvrátí. Zadržuji smích, ale jakmile ve dveřích spatřím homofoba v podobě mé matky společně s ředitelem, úsměv mě přejde.
„Isaku!" nezní to zděšeně nebo ochranitelsky. Spíš jakoby na mě byla naštvaná. Přejde ke mně a já si konečně sednu. Even mi do sedu pomůže a sám se při tom zvedne z lehátka.
„A ty jsi kdo?" obrátí se na něj máma. Čekal jsem že nebude vědět co říct, ale on přesně věděl co dělat.
„Ehm..." odkašlal si „jsem Even Larsen. Isakův..." teď zaváhal a máma se netvářila nadšeně. „Kamarád" dodal poté a podíval se na mě. Nenápadně jsem kývl.
„Půjdeme?" obrátila se máma opět na mě.
„Jo" sundal jsem nohy z lehátka. Vybavil jsem si můj první pokus se postavit. Nedopadl dobře. Stoupl jsem si, ale rovnováha mě opět zradila.
„Isaku!" máma v panické hrůze zcepeněla. Naštěstí mě chytl Even. „Dobrý?" podíval se na mě a já se usmál.
„Tak pojďte paní Hayesová. Musíte vyplnit ještě nějaké papíry. Evene, ty Isakovy určitě pomůžeš dojít k autu paní Hayesové." ředitel se ujal vedení a vedl mámu do své kanceláře.
„Jdeme?" zeptal se mě Even a chytl mě kolem pasu.
„Jasně" dal jsem mu ruku kolem ramen a šli jsme.