Osudový kluk

3. Kapitola

„Jsem Even Larsen, a je mi sedmnáct," dodal a učitelka ho poslala do jediné volné lavice. Lavice, která byla za mnou a Jonasem. Když Even procházel kolem nás, jeho pohled opět padl na mě. Zvedl obočí a já odvrátil pohled na Livina záda.
Učitelka pokračuje ve výuce a já se ji snažím vnímat. Cítím však neustálý pohled na svých zádech a tím je to obtížnější. Liv mně a Jonasovi podá papírek, Jonas ho rozbalí. Podle písma poznáme, že to psal Herman.

Vypadá fajn. Spřátelíme se?

Pod otázkou od Hermana jsou připsaná dvě ‚ano' od děvčat před námi. Jonas připíše další a podívá se na mě. Váhám. Nakonec, ale také napíšu kladnou odpověď. Nevím, jak bych vysvětloval, že se mi o klukovi sedícím mi za zády zdálo. Nejspíš by mě rovnou poslali do blázince.
Podám Liv papírek. S Lisou se na něj podívají a pošlou ho Hermanovi. Zazvoní a všichni si sbalí své věci. Uklidím si školní potřeby do batohu a čekám na svoji partičku přátel.
„Čau," přijde ke mně Herman a chytne mě kolem ramen. „Ahoj," zasměju se a hnědovlasý kluk mě pustí. Vyjdeme všichni společně na chodbu a vydáme se směrem do učebny chemie, do třetího patra.
Z legrace vezmu Liv do náruče a vynesu ji až k učebně. Zbytek party nás dojde vcelku rychle. Byl to ovšem jen kousek.
Spousta lidí na škole si myslelo, a možná stále myslí, že já a Liv jsme spolu tvořili pár. Nikdy to tak však nebylo. Jsme jen hodně dobří přátelé. Je jako moje sestra. Když jsme se před třemi roky seznámili, padli jsme si do oka a hned si rozumněli.
Všichni společně jsme přišli do učebny. Většina lidí už byla na chodbě nebo na ni právě odcházela. Jonas s Hermanem zamířili ke své lavici. Lisa a Liv je následovaly, sedí hned za nimi. Já se odebral na druhý konec třídy, kde jsem seděl sám v lavici. Někdy přemýšlím, proč se svých přátel tímhle stylem straním, ale zároveň mi to vyhovuje. Být sám. Chemie ovšem není jediný předmět, kde se straním. Kromě fyziky to jsou všechny školní hodiny.
Hodím si věci ke své lavici a sednu si na židli. Ruce si položím na desku lavice a obličej zabořím do nich. Jonas a ostatní ví, že když za nimi nepřijdu hned, tak chci být sám. Zavřu oči, abych nic nevnímal. Jen tmu.
Even. Even Larsen. Zní mi v hlavě. Otevřu oči a zvednu hlavu. Někdo stojí u mé lavice. Podívám se osobě do obličeje. Teď už tu tvář poznám. Even.
„Ahoj," řekne a pozvedne na mě svá světlá obočí. „Můžu?" ukáže na volné místo v mé lavici. Rozhlédnu se po třídě, jestliže není místo volné jinde. Není. „Ehm-mm... jo... jasně," poukážu mu rukou, aby si sedl na volné místo. Odloží si věci a sedne si vedle mě. „Jsem Isak" podám mu ruku a tentokrát se na něj už usměju. „Even" představí se znovu a ruku mi stiskne. Uvnitř sebe jsem cítil, jako kdyby mnou projel elektrizující proud.
„Odkud jsi?" snažím se navázat kontakt. „Tady z Bergenu, jen z jiné části," řekne a položí si ruce na lavici. Bezdůvodně se na ně zadívám. Jsou hezké. „No... a proč se tady se mnou vlastně snažíš navázat komunikaci a nejsi se svými přáteli?" zeptá se Even a otočí se na židli čelem ke mně. „Chtěl jsem být sám. Nejsem s nimi každou minutu," snažím se celý tento rozhovor brát s klidem. Přece jen je to kluk, o kterém se mi dnes v noci zdálo. Není to obvyklé, že se někomu splní snový sen. Navíc, nemůžu vypadat ještě hůř, než vypadám.
„Aha.. tak to nebudu rušit," chystá se zvednout ze židle, ale já ho zastavím chycením za loket. „Ne! Zůstaň! Alespoň se poznáme." Even se zadívá na moji ruku a já ji hned pustím. Nechci, aby to vypadalo zvláštně.
„Fajn" sedne si do původní pozice. Přemýšlím na co se zeptat. Dokud se nezeptá on. „Tak.. co třeba rodiče?" opře si loket o lavici a čeká na moji odpověď.
„Táta od nás odešel, před jedenácti lety. Jmenuje se Henrik. Našel si přítele Pettera. Myslím, že teď žije v Oslu. Máma tvrdí, že se o mě nijak nezajímá. Našla si před deseti lety přítele Kristofera," obeznámil jsem ho se svojí situací ohledně rodiny.
„Tvůj otec má přítele?" pozvedl na mě opět své světlé obočí. Znám ho sotva hodinu a tenhle jeho výraz už mě začíná štvát. „Jo má přítele, já jsem s tím ale v pohodě," nechápavě se na něj zamračím. „Ehm.. jen mě překvapuje, když je tvůj otec gay, proč si chtěl založit rodinu s ženou?" podepře si hlavu rukou, jeho obočí k mému údivu zůstane v přirozené poloze.
„Myslím si, že není gay. Nevím však, proč chtěl mít rodinu, asi aby po něm někdo zbyl. Ale ani to mi moc nedává smysl. Moje máma je strašný homofob," odvrátím pohled na svoje nohy. Zaujmou mě má kolena. Jsou taková.. zvláštní? Asi. Možná. Už jsem mimo.
„Co tvoji rodiče?" prolomím kratší ticho. Zvednu pohled od svých zajímavých kolen a podívám se na něj. On však upírá pohled na tabuli ve třídě.
„Promiň, jestli o tom nechceš mluvit," začnu si mnout ruce. „Ne, to já s tím tématem začal," odmlčí se, ale hned začne zase mluvit.
„Žiju jen s tátou, bohužel. Máma zemřela na infarkt." pousměje se na mě. Můj výraz je směs smutku a zděšení. Fíha.
„Promiň" omluvím se a dlaně si otřu o kalhoty. „Ne, to je v pohodě" narovnal se na židli a opřel se o opěradlo.
„Máš sourozence?" snažím se změnit téma. Pozvednu obočí, tak jak to dělá on. „Jo, devatenáctiletého bratra. Jmenuje se Dennis. Byli jsme si blízcí, ale už druhým rokem u nás nebydlí," opět jsem narazil na černé místo. Mrzí mě to.
„Proč?" zeptám se dál. Chci to, alespoň vědět, když už jsem na to narazil. „Táta ho vyhodil z domu," vytřeštím na něj oči. „Tvoje máma není jediný homofob. No, každopádně, bratr si přivedl přítele Tommyho. Letěli oba," smutně se pousměje.
„A co ty?" koutky úst se mu obrátí opět vzhůru. „Mám dva nevlastní sourozence. Desetiletý Erik a šestiletá Nora." uchechtnu se, když si vybavím, jak se věčně hádají.
„Dobrý potkat někoho, kdo má podobně zvláštní rodinu jako já." uchechtne se, ale později to přejde v mírný, ale vzájemný smích. Zazvonilo na další hodinu. Do třídy přicházejí spolužáci. Zahlédl jsem svoji partu přátel.
„Omluv mě na moment" vstanu a jdu k nim. Hodina už začala, ale učitel nikde. Přijdu k Jonasovi s Hermanem, kteří se akorát usadili do lavice. Sednu si na okraj vrchní desky.
„Koukám, že už jsi se, seznámil. Jaký je?" zeptá se hned Jonas, ohledně Evena. „Je fajn. A pokud vím, byl to Hermanův nápad se seznámit!" úkosem se na něj podívám. Jen pozvedne ramena, na znamení já se s ním seznámím.
„Neboj, příští přestávku se s ním seznámíme!" ozve se Liv, která sedí za Hermanem. „Jo. Rády se seznámíme s někým hezkým!" dodá Lisa a Jonas, Herman i já na ni vrhneme uražené pohledy. „Vy jste samozřejmě taky hezcí," dodá se šklebem na tváři. Já raději opět odejdu zpět do své lavice. Do lavice, kterou ode dneška budu sdílet s Evenem. Jen, co si sednu na své místo, dorazí učitel a začne vyučování.