Osudový kluk

44. Kapitola

Do parku jsme došli za necelých patnáct minut. Cestou jsme blbli. Kupříkladu, když jsem Erika točil za chůze na zádech. V parku jsme si našli místo na sezení. Even s Norou tam odložili naše batohy.
„Seskočíš?" zeptám se pobaveně Erika.
„Ne" uchechtne se a pevněji se mě obejme. Obtočí kolem mě i nohy.
„Tak to tě budeme muset sundat," přijde k nám zezadu Even. Chytne Erika kolem pasu a pokusí se ho sundat.
„Hej!" Erik pobaveně vyjekne, když ho Even ode mě odlepí. Je na chování však, příliš těžký a tak se s Evenem převážil na zem. Even spadl na záda a Erik dopadl na něj. Erik mě po celou dobu, držel nohama za pas, a tak jsem spadl k nim. Nora se k nám rozběhla a přistála mi na břiše. Všichni jsme se rozesmáli.
Sedl jsem si a Noru jsem si položil do klína. Začala se na mně usmívat.
„Opravdu se musíš stěhovat? Takhle by to přeci mohlo být častěji..." uslyšel jsem znovu Erika. Seděl hned vedle Evena. Téměř u jeho hrudi.
„Eriku, vždyť jsme to už probírali" nechci to znovu načínat.
„Já vím" rozhodí rukama, až skoro uhodí Evena. „Řekl jsi, že to děláš kvůli sobě a Evenovy. Ale co, já Isaku?" zeptá se se slzy v očích. Poté od nás odběhne. Even i Nora se na mě zmateně podívají. Sestrčím Noru z mého klína a rozběhnu se za ním.
„Eriku!" doběhnu k němu. Stojí zády a pláče. Obejdu ho a přitisknu ho k sobě.
„Co tam mám bez tebe dělat? Myslím doma..." zavzlyká mi do ramene.
„Vždyť tam budeš mít Noru..." pohladím ho po vlasech.
„Vždyť je to malé škvrně. Všechno by hned vykecala..." popotáhne si.
„Kjeft" obořím se na něj. „Ano je malá, ale dokáže ti v led čem pomoct. A to, že by to někomu řekla? Nikdy. Ani mě nezradila." odtáhnu ho od sebe a zadívám se mu do očí. Erik si povzdechne.
„Navíc mi můžeš, kdykoliv zavolat a vídat se taky budeme." obrátím Erika zpět k ostatním a vydáme se k nim.
„Vše v pořádku?" zeptá se Even Erika. Ten jen kývne a posadí se vedle Nory. Já si sednu Evenovy mezi roztažené nohy. Chytne mě kolem pasu a políbí na krk.

∞∞∞

Dokud mi nezačal zvonit telefon, netušil jsem kolik je hodin. Nepostřehl jsem ani to, že se začalo smrákat. Podíval jsem se na displej telefonu, kde bylo napsáno MAMMA. Přijmul jsem hovor mezitím co Even, Erik a Nora kupovali zmrzlinu.
„Ano?" řekl jsem bezstarostně. Popošel jsem kousek dál, abych ji slyšel bez problému.
„Isaku!? Proboha, kde jste!? Víš kolik je hodin?" máma začala soptit. Snad to není tak žhavý. Podívám se na telefon, abych měl přesnější pojem o čase.
„Jo mamma. Vím kolik je hodin. Jsme na cestě domů, neboj." položím jí hovor a zbytek mé delegace ke mně přijde. Nora mi podá mojí zmrzlinu.
„Děkuju" usměju se na ni s vděčností.
„Kdo to byl?" zeptá se Even s narážkou na můj telefonát.
„Awww... Snad nežárlíš?" dobere si ho Erik. Já se tomu musím zasmát. Even se na něj pobaveně podívá. Snad se pokoušel o vražedný pohled.
„Byla to máma. Musíme domů." řekl jsem stále s úsměvem na tváři.
„Vidíš? Na naši mámu nemusíš žárlit" začal si Erik Evena znova dobírat.
„Já nežárlím." řekl Even trošku otráveně. Chytl jsem ho raději za volnou ruku, aby Erikovi ku příležitosti, jednu nevlepil.
„Bydlím už jen kousek. Dojdu. Můžete počkat na tramvaj, jede za chvíli." chtěl se Even rozloučit.
„Doprovodíme tě" předběhla mě Nora s odpovědí.
„Tak fajn" souhlasil Even a všichni čtyři jsme vyšli.

∞∞∞

U Evena před domem jsme byli za necelých deset minut. Even si začal prohledávat kapsy u bundy, kalhot nakonec i batoh, aby našel klíče.
„Fy faen" zašeptal. „Ztratil jsem klíče" podíval se na mě, jako bych je měl mít já.
„Zavolej tátovy" poradím mu a pokrčím u toho rameny.
„Je na noční. Ten mi to nevezme." zakroutí hlavou.
„A někdo jiný?" snaží se pomoci Erik.
„Bydlím jen s tátou" Even se na něj nakrátko podívá.
„Fy faen!" rozkřikne se a odkopne několik kamínků z chodníku. Přejdu k němu a obejmu ho. Přitiskne se ke mně jako by mě chtěl umačkat.
„Půjdeš k nám." navrhnu mu. Even se odtáhne. „Přespíš u nás. Až se tvůj táta vrátí, půjdeš domů. Nenechám tě umrznout." pohladím ho po tváři. „Taky jsi to pro mě jednou udělal" usměju se na něj.
„Ale co u vás?" zachraptí mu hlas. Miluju, když se to stane.
„Nějak to obkecám. Ti dva mi pomůžou" hodím hlavou na sourozence, kteří stojí opodál.
„Godt" políbí mě na tvář a přijede sem tramvaj.
„Vida, máme kratší cestu" řekne Erik.

Omlouvám se, že minulý týden nebyla kapitola. Takže je teď. Beztak vám to je jedno...😄