Osudový kluk

57. Kapitola

Začalo se smrákat. Všechen nábytek už byl v autě a k mému údivu se tam vešla i matrace. Netuším jak. Táta už byl připravený u auta, aby nastoupil a mohl odjet. Šel jsem ho s Evenem a mámou vyprovodit.
„Sestavím ti to a ty si to přijď uspořádat." táta ke mně začne mluvit.
„Jasně. Zatím se měj." obejmu ho, co nejpevněji to jde. Když odstoupím, táta se obrátí na mámu.
„Díky" usměje se na ni a máma kývne. „Evene? Chceš odvést domů?" táta stočí pohled na posledního člena naší skupiny. Pohledem tam zabloudím i já s mámou.
„Ne. Chci si promluvit ještě s Isakem." táta pokývne hlavou a nastoupí do auta. Mávne na nás a rychlostí blesku je pryč. Měl vůbec pás? Napadne mě.
„Doprovodím Evena. Budu tu brzo." řeknu mámě a s Evenem se vydáme pryč od našeho domu.

∞∞∞

Cestou oba mlčíme. Nikdo nic neříká až je mi to podezřelé. Jakoby se mělo stát něco špatného. Když chci tíživé ticho prolomit, tak mě předběhne.
„Poslyš... Isaku." zastaví se a sklopí pohled. Ruce si začne mnout. „Chápu, že si teď o mně musíš myslet, že jsem jen ubožák, co se schovává za masku kluka, který je v pohodě." opatrně zvedne pohled, když k němu přejdu blíž a chytnu ho za ruce.
„Proč bych si to proboha myslel?" chytnu ho kolem pasu a přistoupím ještě blíž.
„Vždyť se na mě podívej..." přikryju mu pusu rukou.
„A ty se podívej na mě. Jaký v nás je rozdíl? Evene jsi báječný kluk a já tě miluju. A se vší úctou doufám, že ti i to málo stačí." nevšiml jsem si jeho rukou kolem mého pasu, tudíž jsem je postřehl až teď, když mě pohladil po tváři.
„Stačí." odpověděl a políbil mě.

∞∞∞

Doma jsem byl docela v dobré náladě. Chtěl jsem už jít spát do obýváku na gauč, když jsem šel z koupelny, ale nedalo se mi stavit u mě v pokoji. Rozsvítil jsem a přešel doprostřed místnosti. Usadil jsem se na zem. Nemůžu tomu uvěřit. Stekla mi slza po tváři. A další.. a další... Nechal jsem vodopády slz, aby se prolily. Jsou v nich vzpomínky.
„Isaku?" uslyšel jsem za sebou mámu. Ohlédl jsem se, aniž bych si vzpomněl na slzy. „Isaku.. proč brečíš?" přešla ke mně a sedla si naproti. Objala mě a slzy ustávaly.
„Bude se mi stýskat. Prožil jsem si toho tady hodně." schoulím se mámě v náruči. Začne mě výskat ve vlasech. „Mami, slib mi, že kdyby se mi něco stalo. Ne, že bych zemřel... ale kdyby jsme se pohádali. Fakt, hodně pohádali. Měj mě ráda, alespoň jako syna, když ne jako člověka." obejmu ji kolem pasu. Mám jí to říct?
„Slibuju. Vždycky tě budu milovat jako svého jedinečného Isaka, ať jsi kýmkoliv a ať jsi jakýkoliv." políbí mě do vlasů. Seděli jsme tam snad ještě čtvrt hodiny. Poté jsme se oba zvedli, zhasli světlo a zavřeli dveře. Máma mě zavedla do své ložnice a já usnul u ní v ložnici v jejím objetí.