Osudový kluk

12. Kapitola

Probouzím se až ráno. Převleču se do čistého oblečení, vezmu si batoh a jdu do kuchyně. V noci jsem měl šílený sen. Opět. Jednalo se tam o to, že se můj předchozí sen stal realitou. A spousta dalších věcí. Bylo to strašně zvláštní.
„Ahoj" pozdravím s příchodem do kuchyně. Už tam všichni snídají. Kristofer, máma, Erika a Nora.
„Ahoj" odpoví sborově. Nesedám si ke stolu. Vezmu si jen jablko a zase odcházím. „Ty nebudeš snídat?" zavolá na mě Kristofer, když se obouvám.
„Mám jablko!" obleču si bundu a odejdu. Vyrazil jsem celkem brzo. První tramvaj mi jela před hodinou a další mi jede za deset minut. Delší chvíli na zastávce si krátím hudbou puštěnou ve sluchátkách. Ale i přesto, že mám sluchátka, hudbu moc nevnímám.
„Isaku!?" uslyším vedle sebe známý hlas. Vytrhne mi jedno sluchátko a já začnu reagovat. Dobře, tak jsem tu hudbu možná vnímal, víc než jsem si myslel. Jonas nastupuje na stejné zastávce jako já.
„Em-m... Jonasi. A-ahoj" zmateně si vyndám i druhé sluchátko z ucha a obě schovám do kapsy u bundy.
„Ahoj" opětuje mi pozdrav. „Co Even?" naváže konverzaci.
„Even? Kdo..." pak mi vše dojde. Nebyl to sen. To co se odehrálo, minulé dva dny nebyl sen. „Co? Co s ním?" změním rychle svou otázku.
„Řekl jsi mu to?" na poslední slovo dá důraz. Vím, kam míří.
„Co bych mu měl jako říkat? Nemám mu co říct. Navíc ho znám dva dny. A jemu by to bylo stejně jedno." snažím se to logicky poskládat, ale moc mi to nejde. „Třeba..." začne znovu Jonas, ale přeruší ho přijíždějící tramvaj. Nastoupíme a stoupneme si ke kovové tyči.
„Žádné třeba neexistuje." napomenu ho a tramvaj se rozjede.

∞∞∞

Přijedeme na zastávku. Naše část tramvaje je jako první a většina lidí jde do ní. A on taky. Even. Všimne si mě a Jonase a jde k nám.
„Ahoj" pozdravíme s Jonasem sborově.
„Čau" odpoví nám a chytne se tyče hned vedle mojí ruky.
„Čekal jsem, že půjdeš pěšky." Even se na mě podíval pobaveným pohledem. Jonas nechápal.
„Abych pravdu řekl já u tebe taky" uchechtnu se a Jonas těká pohledem mezi námi. Even si očividně ničeho nevšiml.
„Tak vy se spolu ukazujete i na veřejnosti? Já myslel, že jsem v té tramvaji byl jen jako náhoda." uslyším za sebou povědomý hlas. Otočím se a uvidím muže, kterého jsme s Evenem potkali v pondělí na cestě tramvají k Eliasovi.
„Můžete se navážet do někoho jiného!?" ozve se jako první Even.
„Tak pardón! Ale vás buzny by měl někdo zlikvidovat! Jste k ničemu!" au ucítím v sobě. Muž nás přejede pohledem. Já, Even a dokonce i Jonas zběláme jak papír. Muž už nic neřekne a odkráčí na druhou stranu tramvaje. Všechny pohledy se upírají na nás tři. Tohle bude zajímavé. A také trapné. Naštěstí muž vystoupil na další zastávce. Tramvaj se plnila studenty naší střední školy, ale také lidmi co jeli do práce. „Můžu se zeptat, co to bylo?" prolomí naše trojčlenné ticho Jonas. Vím, že ví, že my víme, co má na mysli.
„Ten chlap" začne Even, ale já ho přeruším. Mám pocit, že bych to měl říct já.
„Když jsme jeli k Eliasovi, byli jsme v tramvaji sami. Pak nastoupil on a začal si bůhví co domýšlet. Prostě... dva kluci sami v tramvaji. Nevím, co ho to napadlo, ale nenapadlo by mě, že bychom ho mohli ještě potkat." periferním viděním jsem viděl, že mě Even pozoruje. Já se na něj však odmítal podívat. Jonas na mě koukal vyjeveně. Mám menší tušení, co ho to napadlo a tak jsem nepozorovaně zakroutil hlavou. Even to ignoroval, za což jsem byl rád.
„Asi to v hlavě nemá moc v pořádku." dodá nakonec Jonas, ale Even se ozve s větou, která mi vyrazila dech. „Spíš dokonalá ukázka homofoba." Podíval se na mě. Proč? Nemůže to vědět! Jonas, pozvedne obočí a z Evena přejde zrakem ke mně. Netuším, co mám dělat, co říct.
„No, tak by se to taky dalo odůvodnit. Těch je spoustu." odvážím se Evenovi podívat do očí. Jonasův pohled se opět začal střídat. Já-Even. Já-Even. Tramvaj zastavila. Všichni se mírně naklonili a já se opřel ramenem o Evena. Snažil jsem se toho nevšímat. Nebylo to úmyslně.
„Konečně" řekne Jonas a jdeme vystoupit. Na zastávce na nás čeká Herman s Liv a Lisou. Evenův výraz zkameněl, jen co ji uviděl.
„Jævle" řekl šeptem a já s Jonasem jsme se skoro začali smát.
„Han møster sin frykt" podívám se na něj pobaveně. On se ušklíbne.
„Lykke til. Hun bare ikke vil gi opp" dodal Jonas a teď už jsme se začali smát na Evenův účet.
„Šmankote." Even protočil očima, když si ho Lisa všimla. Šla přímo za ním.
„Ahoj kluci," pozdravila nás, ale dál se věnovala Evenovi. Pousmál jsem se nad tím. Ani nevím proč.
„Ahoj," pozdravil jsem a přešel k Hermanovi a Liv.
„Čau," pozdravil Herman. Poslední dobou je dost zamlklý. Nevím však proč. „Ahojky." Liv přijde blíž a obejme mě. Já ji v objetí pevně stisknu. Kdybych mohl, držel bych ji tak hodiny.
„Čau," pozdravil je konečně i Jonas. Můj pohled zabloudil na Evena hned poté co jsem pustil Liv. Pozoroval mě. Měl u toho svůj typický výraz. Pozvednutá obočí a úsměv, který vyjadřoval tři emoce. Zoufalství, pobavení a to, že si není jistý, jestli to co vidí, nemá skrytý význam. Nevím, jak to dokáže zkombinovat. Je zvláštní. A možná že i nějakým způsobem výjimečný. Jen co jsme všichni přišli do chodeb školy, strhl se elent. Elias s částečnou pomocí Jakoba přitlačil Hermana na skříňky. Začali se prát. Jakob odstoupil. Nechal to na Eliasovi. Já jsem neváhal a šel mezi ně. Jonas šel se mnou. Odtrhli jsme Eliase od Hermana, ale Elias od sebe zlostí Jonase odstrčil a mě vrazil pěstí do nosu a pak do spánku. Dál nás ignoroval a šel zpět na Hermana. Já jsem neudržel stabilitu a spadl na zem. Cítil jsem, že moji hlavu zachytili něčí ruce. Chlapecké ruce. Zavřel jsem oči a kvůli pěstí do spánku jsem ztratil i vědomí.