Osudový kluk

39. Kapitola

„Isaku! Isaku! Nemůžeš chodit, každý den pozdě!" začne máma zhurta hned po ránu. Mžouravě na ní otevřu oči. Zvednu se z postele a převleču se ze zmuchlaného oblečení. Dojdu do koupelny a poté i s batohem do kuchyně.
„Jsi v pořádku Isaku?" zeptá se mě máma, když si sednu ke stolu. Začnu v rychlosti jíst.
„Jo.. nic mi není." pohled od mámy znovu odvrátím.
„Eriku, Noro, pojďte, odvezu vás do školy." teď se na mámu znovu podívám a setkáme se pohledem.
„Erik a Nora pojedou tramvají" řekne máma rázně a já se zvednu k odchodu. Pokud bude hádka, nechci u ní být. Dneska se necítím dobře, ačkoliv bych měl.
Na chodbě, když si obouvám boty, za mnou přijde ještě máma.
„Isaku? Ve tři v té kavárně na mě počkej. V práci se zdržím." máma ví jak mi zkomplikovat plány.
„Jo dobře. Počkám tam na tebe." vyjdu z domu k tramvaji.

∞∞∞

Ve škole jsem trochu zamklý. Nikdo až na Evena, který se mi nenápadně drží po boku, si s tím neláme hlavu. Naše parta je teď v učebně chemie. Jonas a Even sedí na lavici. Já stojím Evenovy mezi nohama. Majetnicky si mě drží přes hruď. Herman stojí vedle nás opřený o zeď a holky si k nám obrátily židle. Slyším je, že se o něčem baví. Ale nevnímám je.
„Co myslíš, Isaku?" zeptá se mě na něco Herman s pozdviženým obočím.
„Hm, co?" začnu vnímat. Ucítím jak si Even o mojí hlavu opřel čelo.
„Zase nevnímal..." povzdechne si Liv.
„Co se děje? Zase něco doma?" podívám se na zvědavého Hermana od něhož ta otázka přišla.
„Ne... tam to teď vypadá v pohodě." odpovím a Even si mě k sobě přitiskne. „Jen se necítím dobře."
„Vážně, je to všechno?" Jonas si mě prohlíží zvláštním pohledem. Nedůvěřivým? Od doby co chodím s Evenem jsme se sobě vzdálili. Mrzí mě to.
„Jo... už ráno mi tak bylo." podívám se mu do očí, aby mi uvěřil.
„Tak fajn" kývl hlavou.
„A proč se někdy nezeptáte Evena, proč mlčí?" rozhodím rukama. Even si mě k sobě otočí.
„Protože vědí, že já dost často mlčím. Ne jako ty." políbí mě a já si ho k sobě přisunu za účelem sundat ho z lavice. Žduchne do nás však Jonas a tak se od sebe rychle odvrátíme.
„Nikdo nejde, ale chtěl jsem, aby jste přestali..." zasměje se při pohledu na naše nechápavé výrazy, když nevidíme nikoho přicházet.
„Vážně?" spustí první Even.
„Začali jste se rozjíždět." přidá se Herman.
„Máme kámoše homofobi... Skvělý!!" uzavřu to nakonec.
„Hej!! Nemluv o všech!" ozve se Lisa, která až do teď mlčela.
„Přesně!" Liv se k ní přidá a založí si ruce na prsou.
„Já nejsem homofob. Jen jsem nechtěl vidět gay porno v živém přenosu. A navíc ve škole." brání se Herman.
„Fajn... nechme to raději být..." ukončí pobaveně Even. V tu chvíli zazvonilo a já pomohl Evenovy z lavice.

∞∞∞

„Není ti jen špatně, že?" zeptá se Even během hodiny. Smířeně se usměju a pak se na něj podívám.
„Ne... máma mi zkomplikovala tu dnešní schůzku. Nevím jak to vyřešit. A ke všemu ten včerejšek." promnu si obličej. Jsem neschopný, že jsem ty kluky nedokázal poslat sám pryč. Mám strach, jak dopadne dnešek.
„Včerejšek nech být. Byli to pitomci." Even se na mě usměje. „Soustřeď se na dnešek, aby vše dobře dopadlo." nenápadně mě chytne za ruku.
„Jak ti to máma zkomplikovala?" pustí mojí ruku. Byl bych raději, kdyby to nedělal.
„Řekla mi, že dorazí dýl a tak mám jít sám. Což znamená, že táta tam bude dřív. Ale já potřebuji, aby tam máma byla dřív. Ona by potom nejspíše ani nevstoupila, kdyby ho viděla vevnitř." spojím svoje ruce a lokty se opřu o lavici.
„Tak napiš tátovi, aby přišel dýl. To dává rozum." usměje se na mě ze široka Even. Já si bezmocně opřu hlavu o ruce.
„Fy faen... mně to přestává myslet." Even mě pohladí po rameni a tiše se zasměje.
„To bude v pohodě. Hlavně v klidu." uslyším ho blízko svého ucha. Lehce přikývnu.

∞∞∞

O přestávce si přátelé opět povídají. Já využiji volno k tomu, abych napsal tátovi.

Ahoj tati. Přijď o něco déle. Máma se zdrží a nechtěla by s tebou mluvit, kdyby si tam byl dřív. A ano.. neví o tom, že tam budeš.

Šel jsem s pravdou ven.

Dobře. Ozvy se až tam bude.

Táta odepsal hned.

V kolik budeš v kavárně? Ať nečekáme dlouho.

Napsal jsem ještě mámě první, co mě napadlo.

Asi o deset minut déle, než je smluvené.

Přečtu si zprávu a uklidím telefon. Začnu poslouchat přátele. Něčemu se smějí. Jako obvykle.
„S kým sis psal?" zeptá se až moc zvědavá Liv.
„S mámou" pokrčím rameny a přejdu k Evenovy, kterého chytnu kolem pasu.
„Važně?" podívá se na mě Liv podezíravě.
„Vážně." ujistím ji.
„Ukaž mi telefon" nahodí Liv vážný výraz.
„Nedám ti svůj telefon." odstoupím a Even je nucen se mnou.
„Jo.. možná je to lepší... Bůhví co bych tam našla..." ušklíbne se.

∞∞∞

A je to tady. Konec školy. Má nervozita začíná stoupat.
„Doprovodím tě" uslyším za sebou hlas. Leknu se. Hlas, ale poznám. Patří Evenovy. Rychle se otočím.
„Tohle už mi nedělej" řeknu úlevně.
„Promiň" dojde mu, že mi připomněl včerejšek.
„V pohodě... a budu rád" školní dvůr se už vylidňuje a tak ho obejmu.
„Kéž bys tam mohl, být se mnou..." zašeptám a obličej mu přitisknu ke krku.
„Měli bychom jít" odvážím se znovu pomyslet na setkání mých rodičů. S Evenem projdeme areál školy až na ulici. Cestou mě chytne za ruku. Zabočíme za rohem. Už vidím kavárnu. S Evenem zastavíme pár metrů od ní. Even si mě k sobě přitáhne.
„Mám strach" promluvím. On mě místo toho poprvé políbí na veřejnosti. Neváhám ani vteřinu a polibek oplácím. Přesune se mi svými rty na můj krk. Za pas si ho k sobě přitáhnu a ucítím, jak svými zuby drtí mojí jemnou kůži na krku. Poté ji znovu upravuje jazykem. Toto zopakuje, alespoň ještě třikrát a já si mezitím hlavu položil na jeho rameno.
„Jsi už jen můj" zašeptal mi do ucha. Uchechtl jsem se a já sám si začal hrát s kůží na jeho krku. Když jsem po chvíli zvedl hlavu, věděl jsem, že je to rozloučení.
„Musím jít" řekl jsem ochraptěle. Even mě naposledy políbil a pak odstoupil.
„Já vím. Hlavně mi dej vědět, jak to dopadlo." chytne mě za ruce.
„Neboj se." usměju se. Even mě pustí a začne se ode mě vzdalovat. Dokud nezmizí za rohem, kde se na mě ještě naposledy podíval, nepřestanu ho pozorovat.
Teď je řada na mně. Odhodlám se a překonám ty zbylé metry. Vejdu do kavárny.