Osudový kluk

52. Kapitola

Ráno se chovám naprosto přirozeně. Opakuji rutinu běžného rána. Nemám v plánu předstírat bolest nebo nemoc. Právě teď jsem už na cestě k tramvaji. Počkám tam na Jonase. Ten na zastávku přijde přibližně za pět minut. Hned chvíli po něm jede naše tramvaj.
„V kolik od vás odjíždí?" zeptá se mě při cestě zpět. Kvůli otázce se podívám na telefon, kolik je hodin.
„Každou chvílí by měli vyrážet. Musíme přejít náš dům, abychom je nepotkali." urychlíme naši chůzi. Během chvíle projdeme kolem našeho domu a počkáme o několik metrů dál schovaní v křoví. Jsou nám vidět jen hlavy. Nemusíme čekat dlouho. Vidím ze dvora vyjíždět auto s mámou za volantem. Kristofer spolujezdec a Erik s Norou sedí vzadu. Máma šlápne na plyn a už jsou pryč.
„Tak pojď. Máme volný dům." zamířím k našemu domu s Jonasem v patách. Jen co vejdeme dovnitř, vyzujeme se a pokračujeme do kuchyně. Jonas nic neříká, jen mě mlčky následuje.
„Co je s tebou? Jindy pusu nezavřeš a dneska bych z tebe slova tlačil násilím." otočím se na něj. Provedl jsem něco?
„Nic se neděje. Jen... mrzí mě, že jsme se pohádali. Jsem vůl." pročísne si rukou vlasy. Nakonec si je stejně srovná do původního stylu, ve kterém je měl.
„Nech už to být. Vyřešili jsme to včera." usměju se na něj. Poté jdu hledat to, pro co jsem sem přišel.
„Pomůžeš mi najít papírovou izolepu, nůžky a nějaké sáčky na šroubky a další tyhle malé blbosti?" ohlédnu se znovu na něj. Jen přikývne a začne se mnou prohledávat skříňky a šuplíky.
„Mám izolepu" ozve se po chvíli Jonas. Já akorát vytahuji z šuplíku nůžky. „A jsou tady i nějaké sáčky." dodá se skoro plnou náručí igelitových sáčků.
„Super" pomůžu mu se sáčky. „Odneseme to nahoru a já ještě skočím pro nářadí." kývnutí na souhlas mi stačí a oba si to štrádujeme ke mně do pokoje. Jonas vejde první. Všechny věci položíme na stále ještě stojící postel.
„Můžu si sednout?" zeptá se mě Jonas a ukáže na postel.
„Jasně. Proč se ptáš. Pro tebe je to samozřejmost." nahodím nechápavý výraz.
„Nejsem si jistý, abych si do něčeho nelehl." ušklíbne se Jonas a plácne sebou na postel.
„Neboj, tahle postel to nebyla" škodolibě na Jonase mrknu a tomu zkamení úsměv.

∞∞∞

Když jsem se vrátil s nářadím, Jonas se ručně snažil rozmontovat skříň. Nebo se skříň snažila rozmačkat Jonase? Nevím. Pomohl jsem mu se vyprostit ze spárů skříně a pustili jsme se do práce. Jonas začal klíčem povolovat matice a já fixem a lepící páskou rozděloval igelitové sáčky, podle toho, který na co přijde. Mezitím co jsem já měl vše roztříděno, Jonas rozebral vnitřní poličky skříně. Šel jsem mu tedy pomoct. Po chvíli Jonas opět rozebíral sám a já uklízel šroubky, na které jak jsem zjistil, potřebujeme šroubovák, a matice do mých předpřipravených sáčků. Dále jsem opět s pomocí fixu, který jsem našel v jedné ze zabalených krabic a izolepy popisoval kusy už rozebraného nábytku.
„Kolik je hodin?" ozve se po dlouhé době Jonas. Podívám se na něj. Rozebíráme zrovna stůl. Nebylo by jednodušší koupit nový nábytek? Teď už ne. A navíc. Moc peněz.
„Ehm... moment. Podívám se." odložím svoje náčiní se, kterým jsem pro ostatní nebezpečný a z kapsy vytáhnu telefon. Už jsem ve svém živlu. Ještě mít Evena.
„No?" pobídne mě znova Jonas.
„Jo, promiň. 12:13." než sklidím telefon, uvidím nepřijatý hovor od Evena a dvě zprávy. Nechám teď Evena Evenem. Řekl jsem mu, že chci být s Jonasem.
„Neobjednáme si oběd?" navrhne Jonas. „Začínám mít hlad" zanechá už také pro teď rozmontovávání.
„To není špatný nápad. Pizza?" podám první návrh na jídlo. Chystá se akorát zvednout z podlahy, na které jsme oba seděli.
„Pizza" kývne Jonas a natáhne ke mně ruce na pomoc.
„Jestli mě strhneš na zem." začnu ho varovat.
„Tak co?" rozesměje se a i mě. Chytnu ho za ruce a vyšvihnu z podlahy.