Osudový kluk

35. Kapitola

Po škole jsme s Evenem jeli k němu. Jonas s námi nejel. Ani nikdo jiný z party. Jen co tramvaj zastavila, šli jsme k východu. Došli jsme k Evenovu domu a vešli dovnitř.
„Dáš si něco?" skoro bych na Evenovu zdvořilost zapomněl.
„Ne, díky." vyrazíme tedy k němu do pokoje.
„Už se tu vyznáš?" chytne mě cestou za ruku.
„Nejdůležitější místnost vím, kde je" uchechtnu se a vejdeme k Evenovi do pokoje. Even za námi zavře a zamkne dveře. Pozvednu obočí.
„Táta se poslední dobou vrací v různou dobu. Hlavně, když má odpolední." Even ke mně přistoupí a chytne mě kolem pasu.
„Třeba si někoho našel?" napadne mě možnost. Máma to tak mývala.
„Táta? Pochybuju... Řekl, že už žádnou přítelkyni, natož manželku nechce." Even se tváří smutně. Musí myslet na mámu. Neváhám a políbím ho. Mé tělo se začne chovat, ale jinak. Mé ruce mu začínají vysvlékat mikinu. Even mě pochopí a z mikiny se vysvlékne. Poté si sundá i tričko. Zacouvá se mnou k posteli a těsně před ní mi rozepne mikinu a i já se z ní vysvleču. Chci si sundat tričko, ale Evenovy ruce jsou rychlejší. Oba spadneme do postele...

∞∞∞

Probudím se v noci nahý na Evenovo nahé hrudi. Proboha! Až teď si uvědomuji co jsem udělal. Even pravidelně oddechuje. Podívám se po pokoji, abych našel své oblečení. Bez úspěchu. Je tu moc velká tma na to, abych rozeznal, jaký kus oblečení je můj a jaký Evena. Podívám se zpět na Evena. I přes tmu, která tu je vidím, že mě pozoruje. Leknu se. Even se uchechtne.
„Musím odejít" řeknu smutněji, než jsem čekal.
„Vážně?" přitáhne si mě k sobě a políbí.
„Jo. Jsem opět v průšvihu." slyšel jsem sám sebe jako bych litoval toho co se stalo.
„Můžeš si za to sám..." řekne s úsměvem.
„Lituješ toho snad?" zazněl ublíženě.
„Ne. Samozřejmě, že ne. Evene jak tě to napadlo?" políbím ho a chytnu kolem pasu. „Vyznělo to tak" odmlčí se.
Mlčím taky. Jen si položím hlavu na jeho rameno, tak abych mu viděl do obličeje.
„Vážně budu muset jít." řeknu znovu.
„Dobře, ale vynahradíš mi to." políbí mě na čelo.
„Slibuju."

∞∞∞

Even se se mnou rozloučil v půli cesty. Celou dobu jsme šli ruku v ruce a byl to skvělý pocit.
Doma jsem se snažil být potichu, ale marná snaha. Jen co jsem opatrně zabouchl domovní dveře, do chodby přišel Kristofer s mámou.
„Kdes byl!?" vyjede na mě máma hlasitěji než, kdy dřív.
„Nemohl jsi poslat zprávu!? Báli jsme se, že se ti něco stalo! Chtěli jsme už volat policii!" máma ke mně přijde a obejme mě. Jsem z ní absolutně mimo. Kristofer mě opět vraždí pohledem. Nejraději by mě zmlátil jako nějakého špinavého psa.
„Promiň..." oplatím mámě nechápavě objetí. „Lidi ze třídy mě pozvali na takovou malou oslavu, že jsem opět ve škole." vymyslím si poloviční výmluvu. Snad to projde.
„Ty jsi pil!?" zeptá se Kristofer.
„Ne, nic jsem nepil. Jsem absolutně střízlivý." řeknu vážně a podívám se na oba dva.
„Dobře, dobře" přikývne máma „běž si lehnout." políbí mě na čelo a já odejdu k sobě do pokoje dospat zbytek noci.

∞∞∞

„Isaku! Isaku! Vstávej!!" otevřu rychle oči, když se mnou někdo třese a křičí mé jméno.
„Mami?" zamumlám nechápavě.
„Zaspal jsi! Za chvíli ti jede tramvaj!" nijak jsem neváhal a rychle vstal z postele. Převlékl jsem se do toho, co mi první padlo pod ruku, a běžel jsem do koupelny. V hlavě mi zněl poplašný majáček.
„Isaku!" křikla na mě máma. Ohlédl jsem se na ni akorát, když jsem vyšel z koupelny ke schodům. Dala mi můj batoh a já pokračoval. Šel jsem rovnou ke dveřím.
„Co snídaně?" zeptá se mě Kristofer, který je taky na odchodu. Obuju se a vezmu si bundu.
„Nemám čas" obejdu ho, projdu otevřenými dveřmi a rozběhnu se k tramvaji. Stihnu ji jen tak tak. Akorát nastoupím a za mnou se zavřou dveře. Jen se za nimi ohlédnu a pak si jdu stoupnout k Jonasovi, kterého vidím u kovové tyče.
„Ahoj" promluvím udýchaně. Jonas se na mě podívá s úšklebkem. Co mu je?
„Čau. Myslel jsem, že nedorazíš..." podívá se na mojí hruď. Co se děje?
Podívám se na ni taky. Aha. Ve spěchu jsem si oblékl Evenovu mikinu, kterou mi jednou půjčil. Snad si toho nikdo nevšimne.
„Ta není tvoje, že?" začne Jonas pobaveně.
„Ne, není" založím si ruce na hrudi. Myslím, že dnes raději zmrznu.
„Mám se ptát, jak se k tobě dostala?" Jonas se usmívá jako největší idiot.
„Tak jak myslíš ne" zklidním jeho nadšení. Tramvaj zastaví. Dovnitř vejde spousta lidí společně s Evenem. Jemu to bude taky zajímavé vysvětlovat.
„Ahoj" přijde až k nám a až moc mile se usměje.
„Ahoj" řekneme s Jonasem jednohlasně. Even se podívá na mikinu, co mám na sobě.
„Nemáš mojí mikinu?" řekne trochu nechápavě. Zbytek co v jeho hlase slyším je jen pobavení a láska.
„Jo. Ta co jsi mi tenkrát půjčil." obrátím se na Jonase.
„Zaspal jsem a nevšiml si, co si beru na sebe. Pak ti jí vrátím." usměju se na něj. Celou včerejší cestu domů jsem přemýšlel, jak se teď k němu mám chovat. Ale jde to samo. Stejně.
„Nemusíš. Vždyť je to jedno." Even pokrčí rameny. Tramvaj opět zastaví a my vystoupíme. Dojdeme na zaplněné nádvoří naší školy.
„Dnes nepouští do školy?" rozhlédne se Jonas kolem dokola a já s Evenem ho napodobíme.
„Co se někoho zeptat?" navrhne Even.
„Koho? Naše hlavní spojka a vyzvědač byla Lisa. A ta je teď naštvaná." moje pusa předběhne mozek a ublížím Evenovi. Even se na mě provinile podívá a Jonas si nás snaží nevšímat.
„Promiň" dodám potichu. „Zkusím někoho najít." rozejdu se do davu, aby tam mezi námi nebyla ta napjatá atmosféra.