Stay Strong |n.h. CZ|

4. Chapter

Na mobilu mi bliká zpráva. Za hodinu jsme ve stáji. -Harris.

„Ano," syknu radostí a stáhnu ruku k sobě. „Louisi, jedu do stáje, přijedu zítra navečer!" křiknu ze dveří. Rychle se běžím převléknout a zabalit. Obleču si obyčejné džínové kraťásky a lehké tílko. Do tašky srovnám černé rajtky s celokoženým sedem, šedou mikinu a Haroldovu oblíbenou knížku.

Z chodby se ozývá dupání. Během několika vteřin se rozletí dveře a nich stojí Louis. „Co myslíš tím: ''Přijedu zítra''?"

„No, Harold bude vyplašenej z cesty. Budu uklidňovat a taky jsem ho neviděla celý měsíc a půl."

„Aha, ale zachvíli přijedou ty z Ameriky. Chtěl jsem-"

Ani nestačí dořici, co chtěl a už mu skáču do řeči. „Louisi, seznámíš mě zítra i s klukama."

„Dobře," zesmutní, „chceš tam odvést?"

„Nene, v pohodě. Už musím běžet, ať tam jsem dřív než oni. Pa." Ve spěchu ho líbnu na tvář. Hodím si batoh na ramena a rychle sbíhám ze schodů. V přízemí si obuji obyčejné tenisky a hbitě vybíhám do podvečerního Londýna. Nažloutlé Slunce již pomalu zachází za horizont a vzduch se stává chladnější.

Ve stáji jsem během chvíle. Auto ještě nepřijelo, takže jsem si docela oddychla. Pan Wilson, ředitel této stáje, stojí u Haroldova boxu ještě se svou ženou Sarah a stájníkem Gretchen.

„Dobrý den," slušně pozdravím, když se přiblížím. Gretchen i Sarah mi věnují své úsměvy.

„Ahoj," pozdraví obě ženy.

„Slečno Newmanová," pokyne mi pan Wilson. On je jediný, kdo chce mít tu autoritu. Všem vyká a oni jemu. Se ostatníma si tady tykáme, teda ještě kromě trenéra Greye. Je mu nepersonál vyká, ale on tyká všem.

Z venku je slyšeno, jak se gumy auta zabořují do šterku a tím vzniká hluk podobný praskání.

„Už jsou jistě tu!" zavýskám radostí. Nemůžu se dočkat, až uvidím svou lásku. Po boku Gretchen se Sarah vycházíme ze stáje.

Z velkého přepravního auta vystoupí starší muž se šedými vlasy. Má na sobě džíny, fialovou károvou košili a přes ramena rozepnutou vestu. Hlavu mu pokrývá mlynářský baret hnědé barvy.

„Slečno Newmanová," radostně mě pozdraví pan Harris se svým pravým irským přízvukem.

„Dobrý podvečer." Usměju se.

Pan Harris, jako správný slušný člověk mi nabídne svou ruku. Ochotně ji příjmu. Jeho stisk je pevný a sebevědomý.

„Pane Wilsone."

„Pane Harrisi." Též si potřesou rukou. Vypadají, jako by se jeden druhého bál.

Pan Harris vrátí svou pozornost na mě. „Opravdu máte skvělého koně, slečno Newmanová. Sen každého chovatele!"

„Děkuji."

„Hey, Joshi, vytáhni toho koníka," křikne směrem k autu Harris. Jeho pokřik vyvolal Haroldovo zařechtání. Přesně vím, co si teď myslí: Už abych už byl ve svém boxe.

„Když dovolíte, vytáhnu si ho sama," vyjeknu nezdvořile, ale přitom zdvořile.

„Ale jistě," pan Harris kývne a rukou ukáže k přívěsu. Josh, mladý muž mi otevře rampu a k tomu mi věnuje jeden ze svých úsměvů. Nakouknu do otevřeného přepravníku, kde stojí On. Můj nejlepší kamarád, můj přítel, moje všechno.