Stay Strong |n.h. CZ|

55. Chapter

Niall se zhluboka nadechne, jenže Emilian jej zastaví svými tvrdými slovy. „Vypadni z tohoto pokoje!" sykne zkrze zuby při lehkém pootočení hlavy. Stále mě drží v pevném objetí a hladí má záda ve stejném rytmu, aby mě uklidnil.

„Emily, můžu s tebou mluvit, prosím?" zeptá se tiše s nadějí.

Chvíli váhám, ale pak poprosím Emiliana a všechny přítomné, aby odešli. Posadím se do tureckého sedu a prohrábnu si vlasy. Lehne potáhnu a vydechnu.

„Emily, já-já," začne a přistoupí blíž. „Bože, Louis je ale kus vola," vydechne s úšklebkem.

Niall:

„Proč? Proč mi to děláš? Myslela jsem, že nejsi jako Robin, ale všichni jste stejní," rozkřikne se a máchá kolem sebe rukama, „proč mě využíváš? K čemu ti to je?" zeptá se klidněji. Slzy ji stejně stékají po tváři.

„Louis si to vymyslel," vypadne ze mě. Ničí mě ji vidět, jak se trápí, ať už kvůli mně nebo kvůli někomu jinému. Vidět ji, jak brečí je nejhorší trest.

„Louis by to neudělal," vzlykne a odvrátí ode mě zrak.

Natáhnu se, abych ji pohladil po ruce, ale ucukne. „Nesahej na mě!"

„Co chceš slyšet?!" neudržím se a vybouchnu, nerad. Taky toho hned na zalituji. Nenávidím se s někým hádat a už vůbec né s ní.

„Pravdu," odsekne.

„Chceš pravdu? Máš ji mít. Ano, využívám tě," prozradím na tvrdo. Okamžitě se na mě podívá a v koutku oka se ji znovu zalesknou slzy.

„Proč? Proč mě? K čemu ti to je?" vzlykne a slza steče po její červené tváři.

„Proč tebe? Líbíš se mi. K čemu mi to je? Abych mohl žít," usměju se a pohladím ji po tváři, čímž zahladím několik slz. Hluboce se mi zadívá do očí. „Emily, potřebuju tě ke své existenci, ''využívám tě'' proto, abych mohl vůbec žít. Tvoje přítomnost je moje droga a ty jsi její dealer. Ty mi dodáváš tu sílu jít dál. Tvůj úsměv je nepočetně krát větší výhra než Teen Choice nebo jiné ceny. Když jsem s tebou, cítím se být více naživu. Jakmile u mě nejsi; nejsem to já. Potřebuju tě, potřebuju tě víc než cokoli jiného. Jsi pro mě jako Slunce pro Zemi. Nepředstavitelná nutnost. Jsi vládce mého vesmíru. Jsi vládce mého srdce, které bije jen pro chvíle být s tebou. Jsi část mě!" zcela upřímně jí povím, co mám na srdci.

Louis je fakt kus vola, když mi volal, chvíli jsem se bál jeho reakce, ale když pak vyjekl radostí, oddychl jsem ji.

Emily se mi zadívá do očí. Mám dvě možnosti její reakce. Buď začne řvát a vyhodí mě, což bude můj konec. A nebo, což doufám, se mi vhrne okolo krku a bude opět ta šťastná dívka. Vážně netuším, co si vybere, protože slzy v jejích očích zakrývají veškeré emoce. Mezi námi panuje ticho.

Notak, řekni něco. Začni křičet, začni mi nadávat nebo mě vyhoď z pokoje. Hlavně něco udělej, prosím.

Emily:

Tak moc bych chtěla ze sebe vydat nějakou hlásku, ale jeho slova mě dokonale umlčela. Jediný na co se zmůžu je hledět mu do očí, ve kterých se schovává strach. - Strach, že o mě příjde? Nebo strach z mé reakce? Netuším.

Niall zesmutní. Hledíme si očí a on mě hladí po stehni. Užívám si to, i když tak možná nevypadám. Napjaté ticho v celém pokoji naruší pípnutí mého telefonu na oznámení sms zprávy. Ačkoli nechci porušit oční kontakt mezi námi, moje zvědavost je mocnější. Bílý Samsung, ležící vedle mé nohy, odemknu, ale nechám jej ležet na zemi, a přečtu si přijatou zprávu od Louise.

Dělal jsem si legraci. Niall by to NIKDY neudělal!! Přeju vám to! Louis xoxo. PS: Eleanor šílí.. help.

Pousměju se. Niall na mě hledí s nadějí, že mu odpustím. - Ale co bych měla? Nic neudělal. Naštvaná bych měla být na Louise, že si vymyslel takovou kravinu. Ale je to můj bratranec a on si legraci dělá pořád. Takže, vše je odpuštěno. Jak Niallovi, i když nebylo co, tak i Louisovi.

Nadechnu se, abych podala verdikt. Ale dřív než stihnu cokoli říct, Niall mě předběhne.

„Chápu to," povzdechne si a vstane. Stačím si povšimnout slzy, jež mu stékla po tváři. Podívá se na mě, skloní hlavu a pomalu odchází ke dveřím. Tak moc chci zakřičet, aby se vrátil, ale nemám slov. - Proč?

Zastaví se u dveří a naposledy se na mě ohlédne. Povzdechne si, otevře dveře a vyjde do temné chodby. Jakmile uslyším zapadnout tiché cvaknutí zámku, z ničeho se proberu. Vstanu, abych za ním mohla běžet, ale cestu mi zablokují Emilian s ostatními.

„Co se stalo?" vyhrkne Emilian, když si všimne mých rychle spadajících slz. Opět patří Niallovi, ale jsou to slzy lítosti, že odešel.

„Nic," vzlyknu.

Okamžitě mě chytne do pevného objetí, o které momentálně nestojím. Chci, aby mě takhle objal Niall.

„Pust mě!" odseknu a chci se odtáhnout. To se mi taky podaří. Emilian se na mě nechápavě podívá. „Promiň, Niall, já," ani mu nedořeknu, co mám na srdci a už vybíhám ze dveří. Rozhlížím se na obě strany, zda někde není. Teď bych si přála to, jak ve filmech. Holka vyběhne za klukem a hledá ho, jenže on mezitím stojí na ní.

Realita je ale jiná. Niall není nikde. Chodba je tichá, temná a vyprázděná. Rozeběhnu se k výtahu, který ukazuje, že momentálně jede nahoru. Nechám výtah výtahem a naběhnu na schody. Řítím se dolů a schody beru po dvou. Abych se cítíla bezpečněji, sjíždím rukou po bílé stěně. Slzy nemůžu udržet. Kutálí se samy. Dolů do vestibulu doběhnu zcela udýchaná. Nemůžu popadnout dech, ale kvůli Niallovi všechno. Chci ho zpátky. Chci ho držet v náruči.

Prochází tudy spousta lidí, ale nikdo není podobný Niallovi. Vyběhnu tedy co nejrychleji ven. Znovu se rozhlédnu okolo sebe. Ani na jedné ze stran není moje blonďatá hlavička. Je pryč, ztratila jsem ho.

Vrhnu se do silnice. Nevím proč, ale udělala jsem to. Stojím uprostřed silnice, po které běžím směr centrum města. Řidiči za volanty po mě troubí a od něktrých z nich jsou slyšet i hrubé nadávky na mou osobnost. Když před sebou uvidím zcela neprůjezdnou křižovatku uhnu zpátky na chodník. - Jsem blázen! Proč jsem tam lezla?

Jelikož nekoukám před sebe, zachytí mě kdosi do své náruče. Pohlédnu vzhůru, abych viděla dobře do jeho obličeje. Přede mnou stojí chlapec. Dokonale modré oči, dokonalý úsměv.

„Nialle," vydechnu s úlevou. Srdce se mi neskutečně rozbuší. „Já, omlouvám se, že jsem nic neřekla, ale svými slovy si mi vyrazil dech. Miluju tě a nechci o tebe přijít jenom kvůli tomu, že-" nestihnu mu povědět vše potřebné, protože se jeho rty objeví na těch mých. Nejkrásnější polibek. Je to přesně to, co jsem potřebovala. Cítit jeho měkké rty na těch svých. Je mi jedno, že lidé po nás nejspíše divně koukají. Zapletu prsty do jeho vlasů a nechávám jeho, aby obejmul můj pas. Jemné, ale bezpečné sevření. Miluju ho tak moc, že to ani není zdravé.

Po nejdokonalejším polibku, který trval pár minut se od sebe odlepíme. Ale jen ústy. Jeho ruce stále svírají mé boky a mé ruce jsou stále zapleteny v jeho blonďatých vlasech.

„Odpustíš mi?" mávne rukou, ve které drží kytici červených růží. Opět ztratím slova. Nadechnu, aby něco pronesla, ale zmůžu se na pouho pouhé přikývnutí.

Niallovi se rozzáří oči a na tváři se vyčaruje široký úsměv. Znovu jej dlouze políbím a poté si přeberu kytici. Přivoním si a usměju se. Niall mě obejme okolo pasu a políbí do vlasů. Pospolu se vracíme zpátky na hotelový pokoj.