Stay Strong |n.h. CZ|

66. Chapter

Je půl sedmé ráno a já jsem čilá, jako ve tři odpoledne. Emilián ještě chrupká, takže musím být tichá.

Skláním se nad svou velkou taškou a přebaluji si věci do jiné, menší tašky, kterou mi vypůjčil Louis. Dnes je den, kdy odjíždíme do Bradfordu. Zítra je Hubert a většina jezdců, hlavně z daleka, se tam sjíždí dnes, aby načerpali sílu na zítra.

Včera večer/nadránem, když mě Niall odváděl na pokoj - jo, nakonec jsem se rozhodla vrátit se zpátky - jsme potkali Toma. Měla jsem s Niallem naplánovaný víkend v Bradfordu a jaksi jsem se o tom zapomněla zmínit před Tomem. Řekl mi, že můžu jet pod podmínkou, že se o mě Niall postará. Oba jsme na ni přistoupili, takže teď máme první společný víkend.

Vše připraveno a sbaleno. Venku je stále tma a určitě tam nebude zrovna nejtepleji. Obléknu si tyrkysovou mikinu, světlé úzké džíny a doplním tyrkysovými pumami, které jsem si koupila speciálně ke koním. Byli ve výprodeji asi za deset liber, tak jsem musela a ke koním to stačí. Moc zvláštně se neupravuju. Jen si svážu vlasy do culíku a nechám si svůj přirozený vzhled. Když dokončuji poslední zbytky, pípne mi na mobilu zpráva. Vylekám se, protože to bylo hodně nahlas. Jen doufám, že to Emiliána nevzbudilo. Seberu tašku, líbnu Rose i Ronnie na hlavičku a s mobilem v ruce vyjdu na chodbu. Tiše za sebou zavřu a za chůze do haly si čtu zprávu: Jsem dole, honem.. Martinxx

Usměju se. Sejdu do haly a ještě zamířím do jídelny, kde si vezmu něco k snědku na cestu. Pak se konečně vypakuju ven, kde na zákazu stání stojí Martin ve své černé Škodě. Otevřu zadní dveře, abych tam mohla hodit tašku. Poté nastoupím dopředu.

„Ahoj," pozdraví s nádechem českého přízvuku. Poznám to, protože takhle mluvila mamka. Mají úplně stejný přízvuk. Jen ať odpočívá v pokoji...

„Ahoj," odpovím se svým pravým britským přízvukem. Nakloním se a políbím jej na líčko. Martin je můj bratranec z mamky strany a je to náš taky kovář, který pracuje v naší stáji jen díky mamce.

„Jak ses měla? Povídej, co nového," začne naší konverzaci v jiném jazyce - čeština - jsme v Anglii, brouku.

„Naprosto suprově. Po částech. Jednu dobu jsem byla šťastná, že bych skákala do stropu, pak zase bych nejradši nežila.. Je to těžký," povzdechnu si ve stejným jazyce.

Pohladí mě po stehni. „A teď se cítíš?" nadzvedne obočí.

„Dokonale," usměju se.

Martin mi úsměv oplatí a nastartuje vozidlo. Ranní Londýn je klidný a zcela prázdný. Teda až na pár lidiček, kteří se rozhodli jít běhat, nebo musí brzy do práce. Proto nám cesta trvá jen několik pár minutek a taky, protože Martin jezdí jak hovado - doslova - řeže zatáčky a je mu jedno, že veze vzácný náklad.

Jakmile zastaví před stájí, oddychnu si. Jsem moc ráda, že jsem tuhle jízdu smrti zvládla bez ujmů na zdraví.

„Martine," pozdraví ho radostí Sarah. Obejme jej a políbí na obě líčka.

„Dobrý den," je poslední, co zaslechnu, protože do stáje lidský hlas nezasahuje.

Z Haroldova boxu vezmu vodítko s ohlávkou a ještě stačím ukrást pár dobrot ze sedlovny, protože bez nich jít na pastvu pro koně, je jako jezdit v autě klíčů. Je to nesmysl. Teda, tak to aspoň cítím. Jsou lidé, co koně berou prostě jako zvíře a nikdy ho za nic nepochválí. Berou všechno, jako samozřejmost.

Než projdu ven, stačím pozdravit Niallovu Marylin, která čeká na příchod majitele. Normálně by byla na pastivně s ostatními koňmi, ale má velký sklon k obezitě. Proto nemůže být s nima.