Stay Strong |n.h. CZ|

10. Chapter

„Honey! Vstávej!“ jemně mě někdo pohladí po vlasech. Rozespale si promnu oči a vidím nad sebou Louise. „Vstávej kočko, musíš do školy. Chceš první den odvést?“

„Ehh, nee, to je v pohodě. Já půjdu s Robem,“ odpovím a zabořím hlavu do polštáře.

„Tak honem!“ prudce ze mě strhne deku a mé tělo zalije studený vzduch. 

Protáhnu se a vylezu ven. Zalezu do koupelny, kde se rychle osprchuji a udělám ranní hygienu. Ze šatníku si vytáhnu džiny, bílé tílko a volný růžovy svetr na zapínaní. To vše doladím kytičkovým šátkem. Do kabelky si hodím něco na psaní a vše potřebné. Seběhnu dolů do kuchyně, kde už mám připravenou svačinu. Pozdravím se s klukama a vyběhnu ven za Robinem. 

„Dobrý ráno,“ pevně ho obejmu.

Na oplátku mne dlouze políbí. „Dobrý,“ usměje se a rukou v ruce míříme ke škole.

xxx

Zmocňuje se mě tréma. První týden byl vždycky v pohodě, ale pak se to rozjelo a všechno bylo v háji. Vždycky jsem byla středem zájmu. Útočili, provokovali, pomlouvali a to mě kolikrát ani neznali. Doufám, že tady nic takového nehrozí.

„Připravená?“ usměje se Rob, když stojíme před velkou budovou.

Vyděšeně se na něho podívám a přikývnu. 

„Neboj se, jsem tu já!“

„Děkuju ti! Za to, že si tu vždycky pro byl!“ usměju se na něho a zhluboka se nadechnu.

„Nemáš proč děkovat!“ oplatí mi úsměv a pomalu se mnou vstupuje do školy. 

Procházet chodbou a vidět všechny okolo, jak se objímají, protože se neviděli celé prázdniny, je těžké. Ostatní na nás koukají, jak na zjevení. S Robem se pustíme. V tom davu jsem ho ztratila z dohledu. Volat se mi nechce, ztrapnila bych se. Rozhlížím se kolem sebe a doufám, že ho někde zahlédnu. 

Strčí do mě nějaký kluk. „Čum na cestu!“

„Omlouvám se,“ kuňknu potichu a podívám se mu do obličeje. Přede mnou stojí vysoký kluk s modrýma očima a krátkými vlasy. Na sobě má červenou basebalovou mikinu, bílé upnuté tričko, džíny a černé Conversky. 

„Ty si ta nová. Emily?“ ukáže na mě a sladce se usměje. 

„Jo jsem,“ řeknu poměrně zmateně. Čekala jsem narážky. 

„Jsem Luke,“ podá mi ruku. 

Opatrně mu ji podám. Má pevný, ale příjemný stisk. 

„Luku! Aaa, tady si,“ přicupitá k nám blondýnka v růžových minišatech a na vysokých růžových lodičkách. Její vlasy jsou svázané do culíku a obličej má zmalovaný. Tuna make-upu a černé oči od řasenky s tužkou. Má jediné štěstí, že tím vyniknou její zákeřné modré oči. 

„Ahoj Grenade,“ pozdraví mladík, ne moc nadšeně.

„Luku, pojď sem!“ křikne někdo za mnou, že leknutím lehce nadskočím. 

Luk se s námi rozloučí a odejde. Chystám se na odchod, ale ta dívka mi prudce zaryje nehty do ruky.

Bolestí syknu. 

„Nech-bejt-mýho-kluka,“ pomalu vyhláskuje větu mezi zubama.

Hlasitě polknu a přikývnu.

Na tváři se jí objeví vítězný úsměv a pustí mou ruku. Pohodí vlasama a namyšleně odejde.

To mi ten rok začíná vážně krásně..