Stay Strong |n.h. CZ|

Epilog

Memory:

„Musíš mu to říct," pořád do mě ryla Eleanor.

„Ne, já nevím, co když nebude rád. Měla jsem jít na potrat," sklonila jsem zrak a nenápadně se pohladila po bříšku. A je to venku, jsem ve čtvrtém měsíci těhotenství a otec o tom ještě neví. Teda jakože něčeho si všiml, neustále do mě ryje, že jsem přibrala.

„Řekni mu to, hned," křikne El hlasitěji, než by měla.

„Co má komu říct?" objeví se u nás Niall s plným talířem svatebního dortu. Obejme mě za pas a políbí na líčko.

„Nialle, Emily ti chce něco říct," začala El a já měla chuť po ní skočit a zaškrtit ji na místě. Děsivě jsem na ni podívala, ale ona mě ignorovala.

„A co?" usmál se a nacpal si pusu dortem.

Kousla jsem se do rtu, abych se probrala. „Ne, nechci. Jdeme tancovat?" snažila jsem se změnit téma.

Niall nechápal, ale přijal mou nabídku. Podívala jsem vítězně na Eleanor, která naštvaně trucovala. S Niallem jsme se dostali do středu tanečního parketu, kde si mě okamžitě přisvojit. Začali jsme se vlnit do rytmu hudby a já přemýšlela, zda mu to říct, nebo ne – co když nebude rád? Co když mě opustí? Je mi sedmnáct, mám rok do maturity a jsem zbouchnutá, lepší už to být nemůže.

„Proč do tebe pořád Eleanor tak šije?" zeptal se mě.

Podívala jsem se do jeho očí a já už jsem neměla odvahu mu dál něco tajit. Zhluboka jsem se nadechla urovnala si všechny své myšlenky. „Jsem těhotná," vypadlo ze mě. Nečekala jsem, že to bude tak lehké.

Niall přestal tancovat. Pustil mě a kousek odstoupil. Celou si mě prohlédl a ukázal na mě. Nestačil si odpustit jeden ze svých nechápavých pohledů. Potom ale jakoby mu něco došlo. Prohrábl si vlasy a udělal piruetu. Jeho očí žasly tou největší radostí.

„A je moje?" vypadlo z něho, jakoby si nebyl jist.

„Ne asi, Haroldovo," zasmála jsem se nad představou, že moje dítě je kentaur. Radši jsem se ani nezastavila nad představou vzniku – fuj, zoofil fakt nejsem, i když Harolda z celého srdce miluju.

„Takže budu táta?" vypískl, jako dítě.

Přikývla jsem. „Ano," potvrdila jsem a znova jsem se kousla do rtu.

Přiběhl ke mně a silně mne objal. „Já si říkal, že si tak z ničeho nic přibrala. Jak dlouho už to víš?"

„Čtyři měsí-" nestačila jsem odpovědět a jeho rty byly už přisáté na těch mých. Pak se odtáhl, znova si prohrábl vlasy a běžel pryč. No pryč, běhal od hostu k hostovi a říkal všem, že bude táta.

At the present time:

„Emily, je čas," vstoupí ke mně opora v dobrém i zlém – Louis. Otočím se na něho a pousměju se, ale pak se zase vrátím pohledem do zrcadla. „Jsi dokonalá!" přistoupí ke mně a zezadu mě obejme, „doufám, že víš, co děláš."

Přikývnu, protože nejsem schopna mluvit.

„Vybrala sis dobře. Páni, nemůžu tomu uvěřit. Jsi už tak velká," usměje se.

Úsměv mu oplatím a pohladím jeho ruku.

„Tak pojď, Niall čeká," nabídne mi rámě a vyjde se mnou do chodby, kde čekají obě mé družičky – Eleanor a Perrie. Obě mě ještě před začátkem obejmou a políbí na líčka. Louis na někoho kývne a okamžitě se celou zahradou rozezní klavírní znělka typické svatební písně. S Louisem vstoupíme do voňavé zahrady a zraky všech stojících hostů se obrátí ke mně. Už jen roh a uvidím ho. Vymotáme se zpoza rohu a mě se naskytne pohled na všechny účastníky. Stojí na svých místech a koukají na mě. Louis mě pomalu vede směrem k mému princi na konci uličky. Má dokonalý černý oblek, který mu padne na míru a v lemu saka má bílou růžičku. Na tváři má svůj typický okouzlující úsměv a v očích se mu lesknou slzy, stejně jako mě. Jak tak procházíme okolo předních řad, zamává na mě malé dítko sedíc vedle strýčka Harryho. Naše malá ďáblice Louisa.

Zastavíme se před oltářem. Louis mě políbí na líčko a předá mě Niallovi. Stejně ho však stačí varovat, že jestli mi cokoli provede, bude mu úplně jedno, jestli je to jeho „brácha". Teď to neřekl doslova, řekl jen: „Pamatuj na má slova."

Oddávající zahájí svou dlouhou úvodní řeč. Potom si vyměníme své sliby a když už konečně přijde na poslední otázku nemyslím na nic jiného, než-li na tři obyčejná písmenka – A N O.

Když se teď, po pěti letech ohlížím zpátky do minulosti, není mi moc dobře. Na období v šestnácti letech bych z větší části nejraději úplně zapomněla.. Ale zase mě naučilo jednu důležitou věc – ať už jsem jakkoli na dně, nejdůležitější je zůstat silná!