Stay Strong |n.h. CZ|

67. Chapter

Po čtyřech hodinách únavné jízdy jsme konečně v cíli naší cesty. Niall pomalu vjíždí do hotelového dvora, jenž je spojen se snad největší stáji, jaká vůbec může existovat. Okolo nás prochází jezdci i jezdkyně různých věkových kategorií s koňmi snad všech barev, velikostí i plemen. Naštěstí tu nejsou vozatajské vozy s těžkými koňmi. Ti jsou ubytovaní jinde. Tady to je pouze pro jezdecké účastníky.

Niall zaparkuje u kraje, aby se kolem nás dalo dobře procházet. Odpoutám se a vystoupím ven. „Půjdu se tu porozhlédnout," nakouknu zpátky do vozu a jakmile dostanu odpověď, ba i přikývnutí, zavřu za sebou.

Pomalu procházím okolo koní, co řehtají, protože se vítají s dalšími koňmi, až vstoupím do velmi prostorné stáje. Není tu o moc menší zmatek, než-li venku. Uvnitř jednoho z boxu najdu ženu s deskami na svých prsou, co si zrovna povídá s nějakým mužem. Opatrně nahlédnu do boxu a zaklepu na dřevěnou výplň posuvných dvěří. Jejich konverzace utichne a oba se ohlédnou na mě.

„Dobrý den, omlouvám se, že vyrušuji, ale chtěla bych se zeptat, kde tady najdu někoho, kdo by nám ukázal, kam si můžeme ustájit koně," usměju se a stydlivě si zastrčím ruce do kapes.

„To jsem já. A Vaše jméno?" promluví žena a usměje se.

„Emily Newmanová a Niall Horan," odpovím a prohlédnu si postaršího muže stoje u bílé kobylky.

Žena v žluté kšiltovce nahlédne do svých tmavě modrých desek a tužkou projíždí okolo jmen. „Ano, mám vás tady," vzhlédne ke mně, „pane Wesley," pokyne mu žena hlavou a vyjde z boxu ven, „slečno Newmanová, jsem Candy Moor, hlavní stájník. Vítám Vás v Bradfordu," zdvořile mi podá ruku a já ji příjmu, „jaká byla cesta?" usměje se.

„Skvělá, děkuji," oplatím ji úsměv, zatímco procházíme centrální uličkou do další části stáje.

Candy mi říká pravidla a vše potřebné, co bych měla vědět. Společně zastavíme tak ve středu pravého křídla stáje. Všechny boxy jsou plny koňských obyvatel, až na dva naproti sobě. Mají na dveřích nalepené jmenovky. Na mém boxu je nalepeno: Sir Harold Walter; majitel: Emily Newmanová; stáj: Rider star.

Zatímco u Nialla je: Marylin Friesan; majitel: Niall Horan; stáj: Rider star

Mají to opravdu pěkně udělané.

„Veškeré potřeby si můžete dát sem do této skříňky," ukáže na masivní skříňku ve tvaru truhly, která se nachází před každým boxem, a otevře její víko, „dovnitř si můžete dát i sedlo. Nebojte se, nic se vaší výstroji nestane! Zde je rozpis akcí, co se tu budou dít od této chvíle, až do neděle," do ruky mi vrazí seznam, „a teď, když dovolíte, musím jít za dalšími," pokyne mi hlavou a zmizí pryč.

Pohledem najdu první vchod ven. Není daleko, asi dva boxy od May. Vyjdu ven, do slunečního odpoledne, a ihned se objevím u našeho auta, jen z druhé strany. Niall stojí opřený o kapotu auta, zády ke mně, a s někým telefonuje. Obejdu auto ze zadu okolo přívěsu a postavím se před svého prince, který se usměje se a jednou rukou přitáhne k sobě.

„Zítra od deseti.. Představím vás.. Přijedete všichni?... Je úžasná, obě dvě... S May to zvládnem.. Ne, May je kobylka a Emily moje přítelkyně," zasměje se a já s ním, „odvoz a všechno ostatní zajistím já, nedějte si s tím starosti. Musím končit, uvidíme se zítra. Miluju tě," Niall se usměje do telefonu a potom ukončí hovor. Skloní svou blonďatou hlavičku a krásně mě políbí.

„To si jen tak nevyžehlíš. Blondýna, nebo bruneta?" zkřížím ruce na prsou a našpulím rty.

„Blondýna," přizná se a políbí mě, „jdem vypakovat ty dva trumbery, nebo nám rozbijou přívěs," zasměje se. Má pravdu, ti dva pořádně vyvádí.

„Už jdeme," zavolám směrem k přívěsu a vydám se stejným směrem. Niall jde za mnou, ale nejdřív jde dozadu, aby otevřel rampu. Teprve potom se objeví u mě ve voze.

Podlezu pod tyčkou na přivazování a odvážu vodítko. Pohladím Harolda po nose a dám mu malinkatý polibek. „Tak pojď, ústup," lehce rozkážu a jemně zatlačím na jeho prsa. Harold malinko zvedne hlavu a potom začne couvat ven.

Niall zopakuje celý proces s May a pak už oba vedeme naše miláčky do svých domovů.

xxx

„Dobrý den, Emily Newmanová a Niall Horan," usměju se brunetu v hotelovém oblečku na recepci.

Dívce ztuhne úsměv, jakmile spatří mého prince.

Hele, holka, klid. Patří mě, zavrčí na ní moje podvědomí a zkříží si ruce na prsou s našpulenými rty.

Podá nám naše klíče a popřeje příjemný pobyt. Její tváře mají barvu rajčete.

Nenápadně protočím oči a s Niallem po svém boku míříme k hotelovému výtahu. Máme pokoj s číslem třináct. Toto číslo mám vždycky, když jsem tady, takže už přesně vím, kde se nachází.

Abych vás trošičku uvedla do děje, proč vlastně nic neplatíme. Je to tak, že tenhle Hubert je dotovaný ze státu. Ano, ubytování a všechno ostatní nám platí Velká Británie a to proto, že si chce zachovat tradici. Hubert v Bradfordu se jezdí již přes tisíc let a tento rok je tomu přesně tisíc let.

Začalo to tak, že se skupinka mužů domluvila, že si vyjedou jen tak na vyjížďku, aby ukončili sezónu. Když si takhle projížděli lesem jeden z jejich psů zachytil pach a vydal se za ním. Stopa je zavedla až k lišce, a tak se jezdci rozhodli lišku ulovit. A započal hon. Liška byla rychlá a utíkala přes různé klády, a tak jezdcům nezbývalo, než skákat, aby lišku dostali. Po se jim po několika hodinách podařilo.

Večer, ten den, se sešli v hostinci a vyprávěli si zážitky z onoho dne. Někteří z nich při lovu spadli, a tak se jim ti ostatní smáli a naschvál si vymysleli nějaký úkol. Domluvili se, že tuhle vyjížďku budou jezdit každý rok.

Příští rok se sešli znovu na stejném místě, ale už jich nebylo pět, ale deset. No a každý rok se zájem zvětšoval a zvěšoval a tato tradice se rozšířila po celém světě.

Dnes se jezdí téměr po celé Evropě, ale už ne jako hon na lišku, ale pouze vyjížďkově. Jen tady v Bradfordě se jezdí s loveckými psy za liškou. Ale nebojte, jí se nic nestane.

Dost vyprávění, musíme zase zpátky do děje. Určitě nikoho z vás nezajímají moje podvědomní bláboly ohledně Hubertu tady a ve světě.

Odemknu dveře do našeho pokojíčku. Malý, útulný pokojík s velkou postelí, skříní a televizí na zdi. Upustím tašky na zem a zhluboka vydechnu. Niallovy ruce mě obejmou za pas a jeho rty mě jemně políbí na krk.

„První společný víkend," vzdychne natěšeně, „co budeme dělat?"

„Já nevím," zasměju se, „za chvíli začne přednáška o voltiži, takže bych chtěla jít tam."

„Dobře, jdeme tam," otočí si mě čelem a políbí.