Stay Strong |n.h. CZ|

44. Chapter

Emily:

Z nepřetržitého převalování v posteli otevřu oči do tmy. Červeně blikající digitální hodiny ukazují půl druhé ráno. Zhluboka vydechnu a promnu si oči. Odhrnu si deku z těla a okamžitě mě zavane chladno. Opatrně vylezu z postele, z nočního stolku seberu telefon a pohrabu se v kapse u mikiny, ze které vytáhnu papírek s Louisovým číslem, poté si ji obleču. Potichu projdu okolo postele ke dveřím na balkón. Vezmu za kliku, která tiše cvakne. Ohlédnu se za sebe, zda se Emilián nevzbudil. Leží stále ve své původní poloze - na zádech a hlavu nakloněnou ke straně.

Rose i Ronnie na mě divně koukají zpod postele. Když ale otevřu dveře skloní hlavu a spí dál. Projde mnou zima. Přes dlouhé tepláky a teplou mikinu, cítím, jak se mi děla husí kůže. Jakmile překročím práh pokoje s balkónem, zavřu za sebou. Chladný vítr prolétává skrz mé vlasy, čímž je rozvání na všechny strany. Z dvacátého patra hotelového pokoje je Londýn jak na dlani. Ticho, které tu momentálně panuje, narušuje akorát houkaní sirén, sem tam nějaké hlasité zasmáti opilých nebo rychlé jízdy v drahých autech ulicemi. Posadím se na plastovou židli v bordó barvě a nohy prostrčím skrze kovové zábradlí. Mobil držím v jedné ruce a papírek v druhé. - Mám mu napsat? Ale co když spí.

To množství otázek mi prostě nedá spát, i kdybych byla sebevíc unavená. Odemknu display a do číselníku pečlivě zapíšu předepsané číslo. Chvíli hledím na obrazovku, kde je napsáno: calling a zmocní se mě divný pocit, a tak hovor zase ukončím. Schovám telefon do kapsy i s papírkem a zamyšleně sleduju noční Londýn. Vyruší mě však vibrování kapsy, kde leží telefon. - Kdo mi může volat v tuto hodinu? Na obrazovce je číslo z papírku - Louis. Chvilinku hledím na blikající světelný zdroj a poté hovor příjmu.

„Prosím, Lombotová," šeptnu do sluchátka.

Z druhé strany se ozve zašumění a jakýsi hekot nebo sténání, ale bolestivé.

„Emily?" uchem se rozezní uklidňující hlas mého stoupence.

„Ano, to jsem já. Nevzbudila jsem tě?"

„Ne, a i kdyby jo, nevadilo by to, protože na tebe si vždycky čas najdu."

Usměju se sama pro sebe. Nezměnil se, jenže stále nevím, co je pravda.

Z Louisovy strany se ozve bolestné zasténání. „Hey, shh," šeptá Louis.

„Co se děje?"

Mlčí.

„Louisi, co se děje?!"

„Ehm, no, víš. Niall na tom není moc dobře," vykoktá ze sebe a je docela dobře slyšet, že se právě věnuje jemu, než-li sluchátku.

Zaujmu normální polohu sezení. „Co mu je?" vyděsím se.

„Harry ho našel ležet na zemi. Nejspíš omdlel. Probral ho, a pak jej odnesl do pokoje."

Mlčím, protože nevím, co říct. Jen v duchu doufám, že je v pořádku.Mám o něho velký strach.

„Teď tady leží v posteli, klepe se jak osika a občas, jak si slyšela, vyjekne bolestí."

„A proč nezavoláte záchranku, co když je to něco vážného?"

„Nechce. Ani se mu nedivím. Ale volal jsem doktora, který přijde ráno. No nic, půjdu si zabalit, zítra letíme do LA."

„Aha, no já si půjdu lehnout, tak dobrou?"

„Dobrou ve dvě ráno? Proč ne?" zasměje se a já s ním.

„Tak dobrou."

„Dobrou."

Zavěsím hovor a ještě chvíli pohrávám s telefonem v ruce. Tmavá obloha se začíná ještě více zatahovat a na dřevěnou podlahu balkónu dopadají malé kapičky deště. Odsunu židli, která zavrže a rychle zapluji zpátky do pokoje. Teprve až teď si uvědomím, že jsem se nezeptala, na co jsem chtěla. Povzdechnu a zase opatrně ulehnu do vyteplené postele. Spát se mi nechce, a tak si na mobilu, který stále držím v ruce, zapnu hru Flappy Birds.

„Žije houba na dně moří - Spongebob Squarepants," z nechtěného spánku mě probouzí hudební znělka z televize. Prudce otevřu oči, když si vzpomenu, že jsem usnula s telefonem v ruce. Ihned se uklidním, protože jej najdu ležet na své hrudi.

Emilian sedí v tureckém sedu a na klíně má položenou snídani - míchaná vejce s pomerančovým džusem. Se zájmem sleduje žlutou houbu v televizní obrazovce. Hbitě mihne zrak na mě.

„Jaj, dobré ráno," pozdraví a potom se zase vrátí zpět na dětský pořad.

Posadím se a zády se opřu a studenou stěnu. Prohrábnu si vlasy a sleduji televizi.

„Na stole máš snídani," oznámí, aniž by se na mě podíval.

Lenivě vstanu a odeberu si stejné jídlo, jako má on. Poté se hned zachumlám do postele a zaujmu bývalou polohu. Telefon na nočním stolku zavibruje na oznámení sms zprávy. Hmátnu pro něho a otevřu její obsah.

Dobré ráno, omlouvám se, jestli jsem tě vzbudil, ale chtěl bych Tě o něco poprosit. Za hodinu jedeme na letiště a doktor, co byl u Nialla, říkal, že někdo musí u něho být. Eleanor je ve škole, protože má zkoušky a holky jedou s námi. Mohla by si ho, prosím, ten týden pohlídat? Potom zajdem na kafe a já ti zodpovím všechny tvé otázky! Odpověz. -Louis xx

Pohlídat? Bez problému! Ale ta výstava, kdy je?

„Emiliane, kdy je ta výstava?"

„Pozítří," odpoví s plnou pusou.

Vrátím se zpátky k telefonu a začnu klapat odpověď.

Nialla klidně pohlídám, ráda! Ale nemohu celý ten týden, protože pozítří mám s Rose výstavu. Mohla bych přijít s kamarádem?

Odkliknu tlačítko odeslat a zamknu telefon, který si položím na hruď. Zanedlouho mi přijde odpověď.

Pokud to není šílený directioner, tak můžeš. Víš, nechci, aby tam pištěl, když uvidí Nialla. Potřebuje klid.

Jako dodatek ještě zaslal adresu jejich domu.

„Emiliane, co dneska budeš dělat?"

„Nic, proč?"

„Jaký máš názor na kluky z One Direction?"

„Mám je rád. Zpívat umí. Fanoušek jich jsem, ale ne Directioner. Ale jinak jsou strašně sexy!" šibalsky zavrčí, „proč tě to zajímá?" otočí hlavu ke mně.

„Jen tak. Co by si dělal, být v jejich blízkosti?"

„Byl bych v klidu. Asi bych řekl o fotku, kdyby to situace dovolila."

„Víš, musím ti něco říct," zhluboka se nadechnu. - Musím mu říct celou pravdu.