Stay Strong |n.h. CZ|

9. Chapter

V noci jsem vůbec nemohla spát. V hlavě mám stále, jen a dokola Robina. Je super jít do školy a mít u sebe někoho, kdo za mnou stojí za každé okolnosti. On mi hlavně šíleně zamotal hlavu. Když jsem s ním cítím se jako jiný člověk. Svírá se mi žaludek a podlamují kolena - co to sakra znamená? A to jsem ho viděla po několika dlouhých letech. Zeptám se Louise, ten to bude určitě vědět. 

Kouknu na hodiny – 6:00 am. Domem panuje hrobové ticho. Já už ale neusnu, a tak se v klidu umyji a udělám ranní hygienu. Dneska bych si měla zkontrolovat, jestli mám vše potřebné do školy a kdyžtak jít nakoupit.

Po vykoupaní si na sebe obleču modré kraťasy a žluté tílko se Spongebobem. Vlasy si vyžehlím na rovné a nasadím si modrou kšiltovku Obey. To vše doplním žlutými Vans botkami. Tiše si odběhnu do kuchyně, kde se nečekaně svítí. Opatrně nahlédnu a zahlédnu Nialla stát u linky jen v kraťasech bez trička. 

„Dobré ráno,“ pozdravím zmateně.

Cukne sebou. „Ehmm, dobrý,“ vykoktá ze sebe chraplavě.

„Co tak brzy?“ udivím se a vytáhnu z ledničky pomerančový džus.

„Nemohl jsem spát,“ zívne, „promiň. Co ty? Ehm, dáš si se mnou?“ ukáže na toastovač, ve kterém se dělají toasty.

„Jo, ráda. Nemohla jsem spát. Musela jsem pořád myslet na Robina,“ vyskočím si na linku, „ty, Nialle?“ 

„Ano?" otočí se.

„Ty bys to mohl vědět, když jsem s Robinem cítím se jako jiný člověk, svírá se mi žaludek, z jeho pohledu se mi podlamují kolena a hlavně na něho pořád musím myslet. Co to znamená? Tohle cítím poprvé.“

„Hmm,“ zarazí se, „nejspíš jsi do něho zamilovaná,“ kuňkne a otočí se zpátky k lince.

„Ahá,“ vyjeknu s údivem.

„Pohlídáš to, prosím? Musím si odskočit.“

„Jo jasně, běž,“ jen co to dořeknu, vyletí z kuchyně světelnou rychlostí. 

Během deseti minut jsou toasty hotové a Niall nikde. Na talíř si dám jeden a pomažu jej nutelou. Na druhý talíř dám Niallovi, namažu máslem a pokryju šunkou. S oběma talíři pomalu mířím nahoru. Nejdřív si svůj položím na stůl u sebe a druhý odnesu Niallovi. Doufám, že bude u sebe. 

Zaklepu na dveře. 

Nic. 

Zaklepu znovu. 

„Nialle?“ zvýším hlas, aby mě slyšel.

„Jo?“ ozve se tlumený hluk.

„Mám pro tebe jídlo.“

Během chvilinky se dveře otevřou.

„Na, nevím, jak to máš rád.“

„To je v pohodě, sním to jakkoli,“ potáhne a usměje se. 

Úsměv mu oplatím a hluboce se zadívám do jeho blankytně modrých očích. Má je červené a řasy jsou mokré, jakoby plakal. 

„Nialle, děje se něco?“

„Ne, proč?“

„Poněvač máš červené oči, jako bys plakal.“

„Aha, noo, to se ti jen zdá, něco mi tam asi spadlo nebo mám alergii,“ znaží se vymyslet dobrou výmluvu.

„Dobře, tak, já půjdu, zkouknu, jestli mám všechno na zítra,“ zamotám se do vlastní věty.

„Dobře, tak, zatsmějeusměje se a zavře dveře.