Soukoku aneb další pletky z Bungou. [Yaoi] ✔️

22: Pocity.

Tak jsem tu s novým dílem, sice trochu později, ale nebuďte zlý a počítejte to jako pátek. Příjemné počtení andílci :33

Akutagawa

My se opravdu políbili, pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Byl jsem tak strašně šťastný. Ještě nikdy jsem se necítil tak dobře. No potom, co jsme se políbili, jsem znovu ulehl do trávy a ještě na chvíli odpočíval. Andílek na mě zíral s červenou tváří. Natáhl jsem k němu ruku. Chytl se mé dlaně a já ho stáhl k sobě. ,,Nečervenej se a ještě na chvíli si lehni." Přikývl a svou hlavou spočinul na mém rameni. Byl tak strašně roztomilý. Leželi jsme tam a pozorovali oblohu, dokud se nezačalo stmívat. ,,Andílku, nepůjdeme už domů?" Zeptal jsem se. ,,No asi jo, ale moc se mi tam nechce," řekl a smutně se na mě podíval. Nevěděl jsem, jak to mám brát. Že by chtěl zůstat se mnou? Nebo se jen bál, až spatří Chuuyu s Dazaiem? No každopádně mě napadla taková blbost. ,,Víš co, nechceš spát u mě?" Zeptal jsem se ho. Podíval se na mě, tvářičky měl zase červené a v očích měl podivný výraz. Trochu se třásl. Sundal jsem si plášť a přehodil mu ho přes ramena. Vytřeštil na mě oči. Ach andílku, ty tvoje reakce mě jednou přivedou do hrobu, vždycky jsi tak sladký... Přitiskl jsem ho k sobě a hladil mu jeho malinká zádíčka.

Já: Už je ti tepleji? Zavrtal jsi hlavu do mé hrudi.

Andílek: Ano, děkuji... jen nebude teď zima tobě? Trochu jsem zrudl, nikdo si o mě nikdy starost nedělal...

Já: Ne nebude, hlavně abys byl v teple ty. A jestli u mě nechceš spát, tak to řekni, nechci tě do ničeho nutit. Řekl jsem, ale v hloubi duše jsem chtěl, aby mou nabídku přijal.

Andílek: Ne já jen, jestli ti to nebude vadit tak klidně... Byl vážně k sežrání, takový malý nevinný andílek...

Já: Andílku, jak by mi asi mohla vadit tvá přítomnost, já budu jedině rád. Stejně jsem věčně sám a budu rád, když mi budeš dělat společnost. Usmál jsem se. Pořád měl zabořenou hlavu v mé hrudi. Asi se stále červenal.

Andílek: Jak už jsem říkal, jsem tu pro tebe, navíc musím se přiznat, že s tebou se mi usíná lépe. Docela mě překvapilo to, co řekl. Přestal jsem ho objímat, dvěma prsty jsem ho chytl za bradu a konečně pohlédl do jeho tváře. Byla tak neuvěřitelně rudá... když jsem ho viděl už jsem ani neměl strach ho políbit. Začal jsem se k němu přibližovat, on zase ke mně... vteřiny plynuly jedna za druhou, vzdálenost mezi námi se krátila, naše srdce tloukla, krev se nám hrnula do tváří a naše rty se nakonec spojily v jeden dlouhý a jemný polibek. Když se naše rty rozpojily, znovu zabořil svou hlavu do mé hrudi.

Já: Promiň andílku, nějak jsem se přestal ovládat. Docela jsem se bál, abych zase něco nepokazil, nebo na něj nebyl až moc rychlý. Promiň už to neudělám. Najednou mě pevně stiskl.

Andílek: Já nechci, abys to nedělal, jen nevím, jak se mám potom chovat, teda ne chovat... já neumím to vysvětlit... prostě... myslel jsem si, že jsi mi lhostejný, ale čím víc času s tebou trávím, vím, že to není pravda... Vždy když se ke mně přiblížíš, nebo se na mě usměješ, to jak mi říkáš andílku, nebo jak mě objímáš a teď ten polibek, mé srdce má vždy chuť vyskočit a jít za tím tvým... já se pak červenám jako idiot a nevím, co říct ani jak se chovat, jen vím, že nechci abys s těmito věcmi přestával, protože pak bych byl určitě smutný... vím zní to sobecky, ale já... mám tě rád... dokonce možná trochu víc, než si myslíš... Tu poslední větu zamumlal, že jsem mu sotva rozuměl, ale to co řekl teď, natolik zasáhlo mé srdce, až se mi po tvářích spustily malé pramínky neposedných slz. Pevně jsem ho objímal. Byl jsem tak šťastný... tak strašně moc šťastný... setřel jsem si slzy...