Soukoku aneb další pletky z Bungou. [Yaoi] ✔️

35: ,,Trest?"

Tak po dlouhé době jsem tu i s tímhle příběhem.... Prosím neukamenujte mě, bude to nabírat jiný směr, který se asi nebude všem líbit 🙂 například LeviAckerman0173

Ano na jak dlouho budu takhle šťastný... chtěl bych vydržet alespoň deset let s mým andílkem... avšak to nejspíš nebude možné... je to tak bolestivé, ale věděl jsem, že mě mé hříchy jednou doženou a udělí mi můj trest... avšak pořád si opakuji: ,,Proč teď? Proč ne jindy? Proč ne třeba za rok, za dva?" Je tak těžké předstírat, že se nic neděje, ale nic jiného mi nezbývá. Nechci, aby se můj Andílek trápil.

Věděl jsem už delší dobu, že se mnou není něco v pořádku, ale nijak jsem to neřešil. Ne že by nějak pomohlo, kdybych přišel dřív. Zjistili u mě aktivní tuberkolózu, což je infekční nemoc přenášená vzduchem, také se může přenést slinami. Úplně jsem se zděsil, když jsem se to dozvěděl. Co kdyby to ode mě chytl Andílek, to bych si nikdy neodpustil, říkal jsem si. Udělal jsem průzkum a zjistil si úplně všechno o své nemoci. Nechal jsem si vyjet kartu od všech doktorů, u kterých byl andílek na vyšetření. Naštěstí byl očkovaný. Aspoň na chvilku jsem si mohl oddechnout.

Všechno mě tak štvalo. Proč se to vlastně začalo projevovat až teď, když jsem konečně našel stětí. ,,Je tohle snad trest?" křikl jsem vzteky. Proč nemáme tak schopné doktory jako ozbrojená agentura. Povzdechl jsem si a pokračoval dál. Absolutně jsem nevěděl, kam jdu ani proč tam jdu. Skončil jsem v nějakém parku na lavičce. Nikdo kolem nebyl, a tak jsem mohl jednou nahlas projevit své pocity, aniž bych si vyčítal, že má Andílek o mě strach. Po tvářích stékaly hořké slzy plné smutku, sebelítosti, nenávisti a touhy po životě.

Přestal jsem myslet a nechal za sebe mluvit mé slzy, když v tom jsem ucítil přítomnost někoho jiného. Otřel jsem si oči, aby to nešlo tak poznat a čekal, jestli se někdo objeví. Avšak další přítomnost se asi bála zjevit se přede mnou, jen nehnutě stála za stromem. ,,Můžeš vylézt, vím, že tam jsi." zvolal jsem a ohlédl se vedle sebe. ,,Promiň, nechtěl jsem tě rušit a bylo mi trapné se před tebou ukázat." řekl středně vysoký muž s kloboukem na hlavě.

,,Co ty tady děláš a sám?"

,,Šel jsem se projít, nechtěl jsem být doma sám... co se stalo, že tu tak pláčeš zrovna ty?"

,,Nic..."

,,Vidím, že tě něco trápí, tak to koukej vyklopit!"

,,Ne... nechci tě zatěžovat svými prkotinami..." řekl jsem. Měl jsem, co dělat, abych s nerozbrečel.

,,Buď to vyklopíš po dobrém nebo po zlém. Tak co si vybereš?"

,,Dobře, povím ti to, ale slib mi, že nikomu nic neřekneš, nechci, aby o tom někdo věděl... kord Andílek..."

,,Slibuji, tak už povídej!"

,,Dnes jsem se dozvěděl, že trpím smrtelnou nemocí, která je u mě v tom nejhorším stádiu a už se nedá vyléčit... maximálně zpomalit. Ale proč to vím až teď? Proč? Proč se to vůbec muselo stát mě? Konečně jsem našel, co jsem celý život hledal. A nakonec se dozvím, že nemůžu být šťastný... nebo můžu, ale nevím, na jak dlouho. Chuuyo, proč se mi sakra tohle děje? Co mám dělat?..." opět jsem nevydržel a začal brečet jako malé dítě.

Objal jsem ho, protože jsem se na něj nemohl dívat. Nemohl jsem se dívat, jak trpí... Tak strašně jsem mu chtěl pomoci, ale jak mu mám sakra pomoc? Tohle je až moc vážné. Bylo mi ho tak líto. Sice udělal opravdu dost špatných, avšak ne natolik špatných, aby musel tak moc trpět. Není to fér...