Soukoku aneb další pletky z Bungou. [Yaoi] ✔️

58: Konec cesty?

Ahojky!! Zase jsem zavítala i k tomuto příběhu, tak snad se vám bude příběh líbit :)

Francis:
,,Když jsi mě nezastavil před chvílí, nezastavíš mě ani teď. Je mi jedno, jestli si odnesu klíč ke knize s tebou hlavou nebo bez ní, ale i tak vyhraji!"

,,Můžeš si to myslet, ale má moc a má rodina ti za chvíli ukáže, že je to jinak. Jak už jsem řekl, peníze nejsou všechno. Nepotřebuješ peníze, když věříš v lidská pouta. Namyšlence!" okřikl jsem ho. Věděl jsem že dlouho nevydržím a věděl jsem, že ho neporazíme nejspíš ani spolu...ale on určitě ano a sám...přijde vím to, cítím to. Mezitím musím udržet Andílka při životě. Nesmyslně jsem bojoval dál, tentokrát jsem si nechal pomoc. Andílek odrážel každý útok, jenž na mě směřoval. Jeho modrá barva schopnosti, která se mísila s Francisco zelenou, byla jako ohňostroj. Ovšem to nic nemělo na tom, že jsem byl stále vyčerpanější. Netrvalo dlouho a já začal padat do bezvědomí znovu. Byl jsme naštvaný sám na sebe, že jsem toho nevydržel tolik jako dřív. Koutkem oka jsem viděl jak ke se ke mně sklání Atsushi a křičí. Avšak už jsem jej neslyšel. Neviděl jsem jej. Necítil jsem ho. Kolem mě se objevovala nekonečný tma. Blouznil jsem. Připadalo mi to, jako by to byl úplný konec. Konec všeho. Konec mého života. Bojoval jsem i s tou tmou, ale byla čím dál silnější a studenější. Jejími neviditelnými pařáty mě stahovala k sobě do hlubin pekelných. Neukázala mi ani krapet světla, jen spalující zář, jež zavalil mé tělo a spaloval mě na popel. Chtěl jsem jej aspoň naposledy políbit, ale nemohl jsem nic dělat. Byl jsem tak slabý. Dokonce i má schopnost mě opouštěla slovy, že jsem ubohý a takového majitele nechce. Zlobil jsem se sám na sebe. Pořád jsem to nechtěl vzdát, ale nebylo cesty zpět. Jestli se nestane zázrak, budu stále blouznit temnotou. ,,Miluji tě, Andílku a neboj se, bude to dobré." řekl jsem do prázdna s přáním, aby to vůbec zaslechl. Vím, že by si mou smrt vyčítal a to je to jediné, co nechci. Jestli mám umřít, tak ať umřu aspoň bez výčitek. Cítil jsem, jak se mé tváře zkroutily do úsměvu. Najednou jsem ucítil teplo. ,,Nenechám tě zemřít, tebe ne, tak už vstávej..." zaslechl jsem naposled ten krásný hlas. Objevila se kolem modrá záře. Záře jeho schopnosti mě prostoupila celým tělem. Tahala mě pryč z temnoty zpět na světlo.

Pokračování příště...