Soukoku aneb další pletky z Bungou. [Yaoi] ✔️

15: Andílek!

Ahoj tak jsem tu opět s novým dílem. Snad se vám bude líbit a krásné počtení :33

Opět věnuji AyakaMiya, za to že mě žene kupředu.

Asi bych se vám měl představit, jsem tu totiž nový. Jmenuji se Atsushi Nakajima a je mi 18 let.
Jméno a věk znáte a teď něco o mě. Nevím jestli vás to nějak zaujme jsem totiž úplně obyčejný ustrašený člověk. Postrádám veškeré sebevědomí, jsem velmi plachý, stydlivý, ne moc důvěřivý a nervózní ve společnosti více lidí. Nejradši bych od všeho utekl, možná je to tím, že mi v sirotčinci předhazovali, jaký jsem budižkničemu. Ano jsem sirotek. Mé dobré vlastnosti jsou snad jen  spolehlivost, dochvilnost, usměvavost a povinnost pomáhat druhým a taky jsem milý na ostatní. Mám schopnost přeměnit se na tygra/tygrodlaka nebo, jak tomu říkají, ale zatím ji neumím použít, jelikož jsem to zjistil před pár dny. Chtěl bych chránit lidi, ale spíše jim ubližuji. Myslím, že to by z mého nudného života stačilo.

Jestli se ptáte, co tu dělám, jak jsem se sem dostal a jakou roli budu mít? Tak na to odpověď opravdu neznám. No a abych tu pořád jen tak bezduše nemlel, začnu s vyprávěním toho, co jsem tu za tak krátkou chvíli zažil.

1. ,,Záchrana od zvláštního Emomaniaka."

Než jsem se probudil v tomhle prapodivném a zvrhlém příběhu, že mě předtím hodili do rakve a píchli mi nějakou látku. Pak se probudím skoro nahý v náručí kluka, jenž byl oblečený celý v černém. Radši jsem zavřel oči a dělal, že spím, nakonec jsem stejně znovu usnul. Zdálo se mi jakoby se mnou někdo manipuloval, ale pořád to nebyl dost velký důvod na probuzení. Nakonec mě probudilo až jemné šťouchání. Pomalu jsem otevřel oči a lekl se. Dvě tmavě šedé skoro až černé oči na mě zpříma hleděly, jako kdyby spatřily anděla.

Odtáhl jsem se a rychle se ho zeptal, co se mnou chce udělat. Uraženě se zatvářil a řekl, že to jsou krůta slova pro někoho, kdo mě zachránil. Bál jsem zmatený. Podíval jsem se na sebe. Ježiš maria, co jsem to měl za věci. Probůh to musí být nějaký Emomaniak...počkat, když mám na sobě tyhle věci a předtím jsem byl nahý...no do háje on mě viděl nahého... Udržel jsem se a nezčervenal. ,,Kde to vlastně jsem? Kdo jsi ty a co to mám na sobě?" Ptal jsem se naráz na všechny tyhle otázky. ,,Promiň nic jiného nemám a tady jsi v bezpečí. Já jsem Akutagawa Ryuunosuke a ty?" Odpověděl. Chtěl jsem zmizet. Oznámil jsem mu, že už bych měl jít, ale ten divný kluk kvůli mě i vařil, a protože jsem měl hlad, zůstal jsem aspoň na jídlo. Bylo to dobré. Snědl jsem to rychle a s ním jsem se také rychle rozloučil.

Abych to shrnul....tenhle člověk byl fakt divný, ale musím uznat, že jeho oči byly krásné, kdyby na mě pořád nezírali.

2. ,,Setkání s prapodivným sebevrahem."

No když jsem odešel od toho Emo kluka, zachránil jsem jednoho topícího se muže. Ovšem to jsem netušil, že mi za tu záchranu bude nadávat....takže další idiot. Mám totiž štěstí na lidi. 

On: Proč jsi mě zachránil? 
Já: Vždyť ses topil!!!
On: A to tě nenapadlo, že jsem se třeba chtěl utopit?? Naštvaně vyhrkl. 
Já: Ach jo, proč se mi tohle děje? Najednou se začal smát.
On: Ne stejně bych možná vylezl.. ale proč jsi oblečený tak divně? Pořád se smál.
Já: Potkal jsem zvláštního muže, který mě navlíkl do tohohle. 
On: Víš jsi ten, koho hledám. Jak se vlastně jmenuješ?
Já: Jsem Atsushi Nakajima a jak to myslíš? Já ani nevím, co tu dělám... navíc mám pocit, že po mě někdo jde.. 
On: Neboj se, ochráním tě. Jinak jmenuji se Dazai Osamu. 

Zůstal se mnou až do večera. Byli jsme v nějakém skladišti. Podíval jsem se na oblohu a mé oči ozářil krásný velký měsíc, dnes byl nejspíše úplněk. Nádhera..ale najednou se mi začaly nějak podlamovat nohy a mé tělo sláblo, má mysl pomalu přestala vnímat... a potom... už si nic nepamatuji. Vím jen, že když jsem se probouzel, někam mě nesli... Otevřel jsem oči, už bylo ráno. kouknu se kolem sebe a zjistím, že ležím v nemocnici a kolem mě hlouček lidí, kteří se dohadovali u koho budu bydlet. Zmateně jsem na ně zíral. Po chvilce si mě všimli a usmáli se na mě. Nakonec Dazai prohlásil, že budu u něj a ode dneška s nimi pracuji. Vyvalil jsem na něj oči. Pohladil mě po vlasech a jen se usmál. 

3. ,,Odhalená identita." 

Dazai mě vzal na oběd a vše potřebné mi vysvětlil. Akorát mě zarážela schopnost... o které jsem nikdy nevěděl... schopnost... která vždy sužovala lidi v mém okolí... která mi ničila život už tak dlouhou dobu... která ohrožovala životy druhých... krvelačná a strašlivá schopnost. ,,Neboj se,  naučím tě tu schopnost ovládat a používat ji pro ochranu lidí," uklidňoval mě. Snažil jsem se mu věřit, ale i tak jsem měl jisté obavy a strach. No snad to bude dobré. Dazai si šel odskočit a já mezitím přemýšlel, jak to bude dál. Když se vrátil, šli jsme k němu domů. Což nás pojí k dalšímu příběhu.

4. Zvrhlý sebevrah a Emomaniak.

Došli jsme k němu. Ukázal mi můj pokoj a půjčil mi nějaké věci na převlečení. Trochu jsem porozhlédl po bytě. Byl hezky vybavený a pěkný, dokud jsem nenarazil na ložnici. Otevřel jsem dveře a uviděl tam nahou zrzavou dívku ležící na břiše... to ale nebylo všechno... zdi byly celé polepené nahými fotkami... Dazaie a té holky. Rychle jsem zavřel a sedl si do kuchyně. Začínal jsem mít strach... žít s někým tak zvrhlým... co ještě přijde. Dazai vešel do kuchyně a podal mi sklenku s džusem. sedl si na proti mě na židli  a upřeně se na mě díval. 

Dazai: Líbí se ti tu? 
Já: Ale jo máš to tu docela pěkné... až na... ale to nic.
Dazai: Až na co? Viděl jsi snad koupelnu nebo ložnici? Usmál se.
Já: Jo mysle jsem, že tu nikdo není, a tak jsem nahlédl a viděl tu ... divnou ložnici... a spící zrzku...
Dazai: Zrzku? Podivně se zatvářil.
Já: Jo spala v ložnici...
Dazai: To nebyla dívka, ale můj přítel... Chuuya, vlastně je to náš nepřítel.
Já: Holka? Muž? Přítel? Nepřítel? Začínám se v tom ztrácet. 
Dazai: Časem pochopíš... jen v práci neříkej, že s námi bydlí. 
Já: Dobře...a mohl bych... co to proboha je?...  Najednou přišel do kuchyně malý nahý muž s opravdu velkým... vy víte co... teď jsem si byl na sto procent jistý, že je to muž... 

No radši přeskočíme... 
Zkuste hádat, kdo nám zazvonil na dveře. Asi nevíte. Buďte rádi, byl to totiž ten Emomaniak. Chuuya byl už naštěstí také oblečený. Emomaniak si sedl vedle mě a pořád na mě zíral. Dazai se zase šklebil a Chuuya měl pořád zarudlé tváře z toho, jak jsem ho spatřil nahý. Chtěl jsem utéct, ale nevěděl jsem kam. Nakonec jsem se rozhodl to s nimi přežít. Emomaniak na mě začal mluvit... pořád se na něco vyptával... ze slušnosti jsem mu na všechno odpověděl a tak... ale přál jsem si, aby to skončilo. 

Po nějaké době mi to už ani nevadilo do diskuze se připojil jak Chuuya tak i Dazai. Bavili jsme se a smáli se spolu. Dazai k tomu otevřel flašku nějakého alkoholu.. já radši nepil... bůh ví, co by to se mnou udělalo... Emomaniakovi jsem začal říkat Ryuu. Znělo to o hodně líp. Nakonec nebudou tak špatní. Nehlídali jsme čas a už byl večer. Dazai nabídl Ryuuovi, že by u nás mohl přespat, ale on odmítl. Nakonec se se mnou rozloučil... nebylo to normální rozloučení... on víte... on mě políbil ... 

KONEC!!! :D 

Snad se vám kapitola líbila.. vím bylo to trochu zbrklé a nepřehledné... 
Ocením vaše hlasy, názory, komentáře a popřípadě sledování <3
Pokračování příště.
Kdybyste chtěli i jiné yaoi zkuste Nenávidím tě, ale přesto tě miluji....Zabít nebo milovat? a nebo pár částí Z nikdy nemůžete vědět, co přijde.