Havran a královna

KAPITOLA ČTVRTÁ - Cesta řekou a deštěm

Círel opatrně kráčel po dně na kraji řeky. Až když se na obou březích lesy změnily v křovinaté a později skalnaté pahorky, odklonil se od břehu. Ale i když plavat uměl velmi zdatně, Krís ho na hloubku nepoustěl. Řeka byla chladná a stačilo, když jezdcům voda šplíchala na stehna. Boty si oba Rísijci zuli; královna si svoje vysoké kožené holínky dost důrazně přála ponechat a oni se s ní nepřeli.

Altán jim dávno zmizel z očí za ohybem řeky. Dostali se do míst, kde voda plynula vcelku klidně. Na hladině se odrážela obloha. Nejprve zlatavý třpyt, až se zdálo, že korytem plyne proud roztaveného kovu. Pak nebe začalo rudnout, slunce se klonilo k západu a břicha mraků potemněla.

Krís znepokojeně pozoroval, jak se Tara v jeho náručí chvěje. Slunce přestalo hřát, vzduch se ochladil a oblečení, přes všechnu snahu provlhlé, všechno zhoršovalo.

Přehmátl na otěžích a zachytil princeznu, která se začínala kácet na stranu. Zjistil, že je napůl v bezvědomí. Pohlédl do bledé tvářičky, rámované zcuchanými prameny vlasů. Ať se snažil jakkoli, nedokázal se uzavřít, přestat myslet na své vlastní děti a soustředit se jen na splnění Věrlinova úkolu. Připadal si slabý a proklínal sám sebe, ale nedokázal to.

Přitiskl Taru těsněji k vlastnímu tělu, aby ji zahřál.

„Řepo!" zavolal. „Musíme co nejrychleji ven z vody. Jak dlouho potrvá, než projedeme mezi těmi skalami?"

„Do západu slunce," řekl sekerník.

Slunce stálo těsně nad obzorem. Krís kývl, posunul dívenku před sebou do pohodlnější polohy a popohnal saga.

Už se šeřilo, když konečně dorazili k břehům, na něž se dalo vystoupat. Kríse skoro překvapilo, jak velkou pocítil úlevu. Samotnému mu chlad a vlhko zase tolik nevadily, ale princezna se v jeho náručí nepřestávala třást.

Na suchou zem ji vysadil první. Byla bledá, oči měla vyděšené a vyčítavé.

Řepa vyzdvihl na břeh královnu, sám ale zůstal v řece. Pomalu otáčel své zvíře proti proudu.

„Ostatní musíš zvládnout sám," zavolal na horala. „Jedu zpět."

„Teď na noc?"

Přikývnutí.

„Kam půjdeš? Zpátky do Stok?"

Řepa opět kývl. „Kam jinam? Nejsem jako Šalnur, v Rísiji mě žádnej domov nečeká. Nejspíš se budu muset vyhýbat králi, ten je jedinej, kdo mě tu viděl a přežil. Ale to nebude těžké, Tager u nás nebývá zrovna častým hostem. Rád jsem tě poznal, Krísi. Bohové s tebou," popřál horalovi a otočil vzpouzejícího se koně zpět do říčního proudu.

„Myslím, že přízeň bohů bude třeba spíše tobě," zamumlal horal. Nemohl nevidět nebe, které se od severu rychle zatahovalo. Jestli bouře zastihne Řepu na řece, nemusel by vyváznout.

„Ten muž si jde pro smrt," zašeptala královna.

Krís se na ni ohlédl. V jejím hlase nezazněla špetka soucitu, zato hodně jistoty. A nedívala se na nebe, ale za vzdalující se postavou na řece.

„Jak to myslíš?"

Otočila se, obočí podmračené, na čele vrásky: „Tagerovi lidé ho chytí. Za to, co dnes udělal, bude umírat dlouho."

„Maminko," zakňourala Tara. „Nemluv takhle, prosím!"

„To nic, sluníčko," matka ji pohladila spoutanýma rukama a přitáhla si ji k sobě. „Všichni ti zlí lidé budou trpět za to, co nám dělají."