Havran a královna

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ - Krátký návrat do rodné země

Krkavec nespokojeně zaskřehotal a klesl v letu o kus níž. Mysl jeho paní ho opustila. Dosud ho Anila vždy na dálku hlídala, jen malou částí vědomí, ale zůstávala s ním. Nebyl zvyklý na samotu.

Navíc si od začátku cesty neodpočinul, i když ho všechny svaly v těle pálily. Jako všichni ptáci měl lehké, duté kosti, stvořené pro létání, a přitom mu nyní připadalo, že váží víc než balvany na svahu pod ním.

Tahle osamělá hora v srdci Elterie představovala jeho cíl. Zakroužil nad jejím vrcholkem, díval se, zda nejsou nablízku šelmy. Elterie byla zemí mírumilovných lidí, žijících v údolích a na planinách, ale též zemí dravců, kteří ovládali kopce, skály a lesy. Zde naštěstí žádný z nich nečíhal.

Krkavec usedl na jeden z kamenů, teplý, ohřátý sluncem. V Elterii neznali krutou zimu ani horká léta. Život tu byl snadný a pohodlný. Sehnat potravu jednoduché. Jak pro lidi, tak pro zvířata.

Přešlápl, zamával křídly, do vzduchu se vzneslo pár bílých pírek. Vzlétl doprostřed vírů vůní.

Lehký, teplý vánek s sebou nesl pyly květin, kořeněný pach země a stopu kouře. Zavoněla voda, opodál potok převaloval v průzračných rtech oblázky.

K neuvěření, jen několik jízddní odtud začíná zima, mráz hladí stromy mrtvými prsty a zamyká vodu za ledové dveře. A tady... Čas snění, líný vzduch, život sladký jako rosa setřesená z květin.

V těchto slovech o tom krkavec nepřemýšlel, neuměl to. Jeho myšlenky byly spíše obrazy. Ale cítil touhu, stesk. Vědomí, že tohle není návrat, jen krátká návštěva milovaných míst. Nesměl zapomínat, proč přilétl.

Snesl se k místu, kde se kopec měnil ve skálu. Bílé, zvrásněné kameny se klubaly zpod nánosu zeminy, několik vytrvalých borovic se svými kořeny drželo ve spárách. Vysoko nad zemí se ve skále otevírala černá díra.

Až z údolí ke vchodu do jeskyně vedly schody, vytesané s udivující pečlivostí do bílého kamene. Točily se a kroutily, jak opisovaly nerovnosti skalního masivu, v některých místech více než schodiště připomínaly žebřík, příkrý a úzký. Nevypadaly používaně, zarůstaly trávou.

Po schodech a kamenech poskakovali modří ptáčkové, jejich drobné zobáky se míhaly vzduchem. Chytali mouchy, které se tu vyhřívaly na slunci. Když mezi ně dosedl krkavec, rozlétli se na všechny strany. Až z bezpečné vzdálenosti začali pokřikovat nadávky a výzvy k souboji.

Krkavec si jich nevšímal. Nahlédl do temnoty jeskyně. Zkraje na její stěny ještě dopadalo trochu slunečního světla.

Popolétl, zmizel ve studené tmě.

Když se jeho oči přizpůsobily šeru, otáčel hlavou na všechny strany, díval se na znaky a obrazce, vytesané do stěn. Nerozuměl jim, ale musel je vidět. Byly to čarodějnické znaky, shrnující historii, pravidla a jména členů spolku mužů s Mocí. Staré, místy nečitelné rýhy v kameni.

Krkavci se ježilo peří, když se na ně díval. Ty obrazce a vzory připomínaly kadeře vlasů. Tenké, vyplněné hlínou, tak tmavé na bílé skále. Kroutily se, jakoby tančily.

Pták naklonil hlavu, zobák rozevřený, ztěžka dýchal. Přitom vzduch v jeskyni byl chladný a vlhký, příjemný. To všechno ta písmena. Lidé s Mocí si dovedli zajistit, aby jejich zápisy nepřečetl nepovolaný.

Krkavec se otočil. Jedním okem zahlédl něco nad vchodem, snad hlavní znak. Prohlédl si ho, naklonil hlavu a podíval se i druhým okem. Chvíli znak pozoroval. Pak zakrákoral, mávl křídly a vyletěl z jeskyně. Modrásci, kteří na něj mezitím zapomněli, se rozprskli do všech stran jako kapky vody.