Havran a královna

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ - Strach o milované

Nevědomí a zapomnění. Tara se vznášela v šedé mlze. Nebylo tu nic, čeho by se mohla chytit, nic známého, nic dobrého.

Až se objevila ruka, hubená a suchá. Vynořila se z mlhy, položila svou mrtvou váhu na dívčin obličej.

Sssimoesssimoeholčičkamoeholčička...

Šepot. Hlas, navozující představu sevřeného hrdla, vyprahlých rtů a planoucích očí.

Moeholčička!

Tara věděla, kdo to šeptá. Poznala hlas zlé čarodějnice a málem by vykřikla. Jenže v téhle mlze nedýchala, nemohla ani křičet. Byla bezbranná.

Ruka se nad ní vznášela, přibližovala se a zase vzdalovala, aby dopadla jako dravý pták na svou kořist. Držela dívku pod hladinou mlhy, nedovolovala ji vynořit se.

A bylo tu ještě něco dalšího, kromě ruky a děsivého šepotu. Bosé nohy, kráčející tmou. Dětský hlásek.

Una maia vi, una maia ti! Ampa kelni su, maia una mu!

Rozpočítávalo, které Tara neznala. Nikdy jej neslyšela, ani jazyk, kterým neznámá holčička zpívala. Přesto mu rozuměla.

Jedna myška spí, jedna myška bdí. Sova přiletí, jednu myšku sní.

A pak se ruka, která ji dusila, vytratila. Tara se zadívala do cárů šedavých oblaků. Uviděla holčičku s vážnou tváří, jak k ní přichází, pohazuje si třpytivým kamínkem a prozpěvuje pořád dokola svou říkanku.

Když k princezně došla, natáhla hubenou ruku. Pomohla jí posadit se. Tara zjistila, že se nachází v loďce, houpající se na hladině mlhy. Holčička stála klidně a uvolněně vedle, její bosé nohy se vznášely nad hladinou.

Ta holčička připomínala krbového chlapce. Jen v sobě měla něco temnějšího a Taru její klidná tvář děsila.

Co chceš? zeptala se beze slov.

Holčička nepromluvila, jen k princezně natáhla ruku. Ve chvíli, kdy se prsty dotkla jejího čela, Tara pochopila, o koho jde. Je to znovu Anila.

Princezna se chtěla bránit, jenže vůle čarodějky byla silnější. Obraz holčičky začal blednout. Ztrácel se a mizel, až zůstala jen ruka, nepodobná té předešlé a přece stejná. A nakonec se ztratila též.

V tu chvíli sebou Tara trhla, otevřela oči do světa, kam se celou tu dobu snažila vrátit.

Obklopoval ji chlad, a třebaže vysoko na obloze mezi cáry mraků zářil měsíc v úplňku, princezna zůstávala v temnotě. Byla napůl vmáčklá pod veliký kámen. Studený, tvrdý.

Netušila, kam se ztratila matka, ale v tom okamžiku na ni málem dostala vztek. Měla tu teď být, držet svoji dceru v náručí a tišit ji.

„Maminko," zašeptala Tara. „Mami..."

Zvedla se na všechny čtyři a pomalu se vysoukala zpoza balvanu. Mračila se, byla však připravená nechat se obejmout a ukonejšit. Potřebovala to.

Výbuch ohně a světla, který obklopil Dáliera i čarodějnici, Kríse na chvíli oslepil. Slyšel Anilin výkřik, překvapený a plný bolesti. A pak jen hrozivé ticho. Když konečně začal matně a nezřetelně vidět, podařilo se mu k synovi doklopýtat. Po čarodějnici nepátral, ale ani když se mu plně vrátil zrak, nikde ji nezahlédl. Jen zčernalý kámen na místě, kde stála naposledy.

Dálier ležel za nízkým kamenným schodem, oddělujícím kdysi vnější nádvoří chrámu od vnitřního. Krís si vedle něj klekl, neobratně ho přitáhl k sobě. Vnímal křeče, kterými se celé chlapcovo tělo chvělo, cítil, jak žhne. V duchu děkoval Paní pramenů za synův život a současně proklínal sám sebe. Byla to jeho chyba, jeho hřích, za který všichni platili. Kdyby byl Věrlina odmítl, kdyby tehdy zůstal doma...