Havran a královna

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ - Čarodějnice

Zbytek cesty Dálier sledoval oblohu. Díval se, jak tmavne, jak se nad obzorem stále zřetelněji rýsuje kulatý měsíc, jak k východu táhnou mraky. Grugaru běžel tak dlouho, až se šero změnilo v černou tmu. Funěl a dusal, občas nespokojeně odfrkl, nebo si cosi bručel v medvědí řeči.

Dáliera napadlo, jak by se asi lekl, kdyby takové zvíře sám potkal za noci v lese. Doufal, že otce nevyděsí. Nu, bude prostě muset říci medvědovi, aby zastavil, jakmile ucítí lidi, jinak...

Grugaru náhle zaryl přední nohy do země a zastavil tak prudce, že mu chlapec přelétl přes hlavu. Dopad nebyl příjemný, ale po zážitcích posledních dní znamenal skoro pohlazení. Horší bylo, že se v té chvíli ozvalo znamení na Dálierově hrudi, rozhořelo se palčivým žárem.

Chlapec se zvedl, s rukama přitisknutýma na hrudník, jako by chtěl uhasit neviditelné plameny. Ohlédl se po medvědovi. Uviděl už jen jeho zadek, jak mizí ve tmě. Grugaru uháněl pryč ještě rychleji, než běžel sem. K chlapci ještě chvíli doléhalo brumlání, dusot tlap... ale nakonec i to utichlo.

Člověk by myslel, že se alespoň rozloučí, napadlo Dáliera. Co se stalo? Čeho se lekl? Toho znamení? Ale vždyť zastavil ještě předtím, než se ozvalo.

Pomalu, s obavami se otočil, pohlédl mezi stromy před sebou. Mračna na nebi se protrhala a v měsíčním svitu Dálier opodál spatřil palouk, obklíčený stromy. Ne, nebyl to palouk, spíš nějaká zřícenina. Do výše čněly kamenné sloupy, hladké a bílé jako žebra dávno mrtvého obra.

Dálier polkl. Mrazilo ho. Ne z trosek samotných, i když se zdály být strašidelné, opuštěné bohy i lidmi. Ale uprostřed kruhového prostoru stála žena, vyhublá na kost, a zvedala do vzduchu ruku s hůlkou.

Elterijská čarodějka, podobná rytině v Knize pramenů. Rysy tváře ostré, jako tesané z dubového dřeva. Žár v očích, zelené světlo podsvětí a špatných snů. Rozcuchané vlasy vlající ve větru a šlehající hubené líce, úsměv, který je víc šklebem.

Dálier pomalým, téměř nevědomým pohybem vytáhl drahušovou šipku. Málem mu vyskočila z dlaně, tak prudce sebou škubala.

„To přece ne," zašeptal.

***
Tak, a máme to po kupě... Skoro.