Havran a královna

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ - Popel v ústech

V Hloubinách bylo nebezpečné přespávat. Teril to věděl a také to jasně, nahlas a často opakoval. Jestli i se svými přáteli nechce skončit jako další z bloudících duší, budou muset jet i přes noc.

Canera namítal, že jako bloudící duše by mohli skončit spíše po několika probdělých nocích, a že místo na spaní ohraničí kameny zinin, aby se dovnitř nic nedostalo. Ale kralevic to dlouho zarputile odmítal. Možná spíš proto, že chtěl za každou cenu dohonit únosce s královnou a princeznou, než že by se doopravdy obával duchů. Každopádně se však první noc střídali v neklidném spánku za jízdy a buď kocour Fien, nebo Canera se zářícím kamenem enis hledali i ve tmě nezřetelné a zmatené stopy.

Teprve druhé noci se utábořili, a přestože kameny chránily jejich klidný spánek dokonale, Teril hned časně zrána hnal všechny dál. Ploužili se tedy lesem, beztak neschopní jet rychleji než krokem, opatrně. Sagové i Canerův kůň klopýtali, naráželi do nízkých větví a stopy se před nimi ztrácely.

Čaroděj šel nyní první, svítil si na zem před sebou a pokoušel se zahlédnout stopy v lesní půdě a spadaném listí, nebo tenká barevná vlákna, viditelná jen vnitřním zrakem. Stopy lidských duší. To druhé však bylo stále obtížnější a záře kamene enis byla slabá, protože slabý byl i Canera. V chrámu Zlatého boha si navykl na pohodlný život a tahle cesta ho ničila.

Také mu dělala starost znamení, která je provázela. Bílý krkavec, který je před pár dny sledoval, se znovu neobjevil, ale byly tu jiné věci. Slunce, zapadající v louži rudé barvy. Stejně narudlý kruh kolem dorůstajícího měsíce.

A pak to, co vídal pouze čaroděj sám. Světélkující postavy nad bažinami, ohnivé běžce, křičící hrůznými, pro lidské ucho neslyšnými hlasy. Mlhu, svíjející se v chapadlovitých cárech nad zemí a dusící výhonky stromů. Stíny nelidských tvarů, černější než okolní tma.

Krátce před polednem projížděli kamenitým úsekem, kde se v chudé půdě kroutily pokřivené svirky, když Fien zvedl hlavu, zabručel a odrazil se od Araqilova sedla. Obloukem seskočil na zem, sag po jeho odrazu zavrávoral. Jeho pán na něj zavolal, ale kocour se ani neotočil, zmizel v ranním šeru.

„Terile," zahalekal Araqil, „Fien něco našel!"

Pěšmo se vydali směrem, kterým zmizel kocour. Jízdní zvířata vedli za sebou, postupovali opatrně, krok po kroku.

Canera se snažil zesílit světlo enisu, záře kamene však pořád nestačila osvětlovat větší úsek cesty. Čaroděj v duchu proklínal šero a také chvíli, kdy se uvolil pomáhat Terilovi s výpravou. Ve tmě zpívaly nesrozumitelné hlasy duchů a stromy šuměly, jako by se smály.

Kocoura našli stát nad hlubokou jámou. Vypadalo to, jako by se utrhl kus svahu nad ní a propadl se do hlubin.

„To připomíná cestu do podsvětí," řekl Teril. „Co tu máš, Fiene, ukaž."

Kocour švihal ocasem kus od okraje jámy, tiše mňoukal. Teril přistoupil blíž a naklonil se nad propast.

„Canero," zvolal. „Posviť sem, prosím. Zdá se mi, že je tu trocha krve na kamenech. Chci vidět, co je tam dole!"

Ale čaroděj neposlouchal. Přecházel mezi kameny sem a tam, skloněný až k zemi. Nejdřív doufal, že se mýlí. Ty zpola zavřené, drobné květy mohly patřit jiné rostlině. Jenže když si na jeden z nich posvítil, uviděl bledě modrou barvu, oválný tvar okvětních plátků, drobné vroubkování jejich okrajů. A doufat přestal. Tohle byly asayly, pravé a skutečné.

„Canero," ozval se znovu Teril. „Tak zatraceně, co se zase děje?"

„Pojďme odtud," řekl čaroděj.

Měl pocit, jako by mluvil pod vodou. Musel vynaložit veškerou sílu, která mu zbývala, aby se dokázal udržet v hmotném světě, v tom, kde mu kralevic cosi netrpělivě a znepokojeně říkal, kde kolem procházel Fien, švihal ocasem, a kde se Araqil rozhlížel, jakoby čekal útok nepřátel.

Síla asayl Caneru táhla na druhou stranu. Kameny zinin, které měl u sebe, tepaly. Silnější než kdy předtím, ale nespolehlivé a nebezpečné. Celé tělo ho brnělo, v hlavě mu znělo hluboké hučení. A viděl...

Útržky časových rovin, přeskládané přes sebe, ve zmatku a chaosu. Slunce, putující od západu na východ děsivou rychlostí, sníh, stoupající k mrakům. Šeď dávných dnů, kdy stromy kolem byly sotva vzrostlé. A mezi nimi postavy v plamenech.

Křik, spíš než sluchem vnímaný celým povrchem těla, jako bodající mráz.

„Canero!"

Teril s ním už hodnou chvíli třásl, pokoušel se ho probrat. Čaroděj to vnímal, byl však uvězněný v té druhé skutečnosti, v čase, který dávno vypršel. Nemohl sebrat dost síly, aby se vymanil z mrtvé šedi, v níž znovu a znovu hořeli a křičeli ti muži.

„Canero!"

Já nemůžu, Terile, nemůžu, snažil se čaroděj říci, ale ústa mu plnil popel. Tak hořká chuť. Zavíral oči, vzdával se, ať se stane cokoli.

A v té chvíli se mu packami o hrudník opřel Fien. Zaprskal, odhalil ostré špičáky, a nějakým úžasným a nepochopitelným způsobem Caneru shodil zpátky do správného teď a správného tady.

Čaroděj se o kocoura opřel, v předklonu chvíli kašlal, skoro se dávil. Z úst mu skutečně vylétl obláček popela. Přes tu příšernou chuť byl rád, že vyvázl takhle. S rukou stále v hebké srsti zvířete zvedl obličej k Terilovi.

„Musíme odtud," řekl. „Pak ti to vysvětlím, nerrito, teď musíme pryč."

Kralevic přikývl. Chtěl Canerovi pomoci do sedla jeho koně, jenže čaroděj zavrtěl hlavou. Cítil, že se musí držet Fiena. Nechápal proč, jakým způsobem ho kocour chrání, ale zatím nad tím nehodlal bádat.

***
Bad trip, trochu. A krátká část, takže jestli chcete ještě jednu, stačí zařvat. :)