Havran a královna

KAPITOLA ČTVRTÁ - Králův hněv a plány

Berte tuhle část jako takovej bonus pro dnešek, další až v pátek. Tak. :D

***

Postava, zhroucená na udusané hlíně před altánem, se pohnula. A znovu. Nakonec se muž posadil, chytil se oběma rukama za hlavu a zaúpěl. Krhavýma očima se rozhlížel kolem, jako opilec, který se nemůže upamatovat kde je a co tam dělá. Lehce se dotkl zátylku a přiblížil si prsty k očím. Zavrtěl hlavou, když uviděl drolivou, zaschlou krev.

„Co se to..." začal. „Spadl jsem z koně? Nebo..."

Pokusil se vstát, ale nohy se mu zamotaly, upadl. Zabralo mu tři další pokusy, než se vrávoravě postavil. Zamrkal, bolavýma očima pohlédl na západ slunce. Rozhlédl se; od řeky se zvedala mlha, voda monotónně hučela a v lesích šuměl vítr.

Ale kde jsou všichni? Proč jsem tu sám a co se mi, u Zlatého boha, stalo?

Poznání se dostavilo vzápětí, horší než bolest a nevolnost. V jediném okamžiku jakoby pláně před ním zalila jasná sluneční záře a znovu se ozval dusot kopyt a křik, zvonění střetávajících se čepelí. Tager se zapotácel.

„Li! Lirelo! Taro!" zavolal.

Jeho hlas tlumila houstnoucí mlha. I kdyby tu někde byly, nejspíš by ho nezaslechly. Přesto jejich jména vykřikl ještě jednou, silněji.

Jak to, že nás nikdo nehledá? Touhle dobou jsme měli být zpátky v Karnu.

Vztekle si odfrkl. Hlava mu třeštila a silně ho bolelo levé rameno.

Rozhlédl se, jestli poblíž neuvidí koně nebo saga, v padajícím soumraku však postřehl jen temné obrysy mrtvých lidských těl. Zlostně vykřikl do mlhy. Stále mu dělalo potíže udržet se na nohou, a když si představil, jak pochoduje zpět až do Karnu, dělaly se mu mžitky před očima.

Ale příliš rychle se stmívalo a napětí ve vzduchu ohlašovalo blížící se bouři. A Tager nehodlal čekat zalezlý v altánu, až se ho někdo uráčí přijít zachránit. Ještě se sehnul, aby sebral svůj meč, přestože mu váha zbraně ještě víc znesnadňovala pohyb. Pak nejistě vykročil.

Při každém kroku se mu obličej křivil bolestí a vztekem. Pokoušel se vzpomenout si, co přesně se stalo. Dokázal však zachytit jen zmatené útržky. Vybavoval si tvář muže, který po něm vystřelil z praku a s nímž posléze bojoval. Rezavé oči, tvrdé rysy a tmavé vlasy. Musel to být nějaký rísijský vzbouřenec. Kdo jiný by se odvážil tak šíleného činu? Tak nebezpečného!

Nebezpečného? Bylo to lehčí, než vzít dítěti cumel, ozval se v jeho nitru posměšný hlásek. A proč mě vlastně nechali naživu?

Tager ucítil v ústech hořkost při pomyšlení na své zahanbení. Nedokázal ubránit, co bylo jeho. A nakonec těm resias ani nestál za to, aby ho zabili.

Z trpkých myšlenek ho vytrhl blížící se dusot kopyt. Tager pozvedl meč. Zahřálo ho u srdce, když zjistil, že už se mu nohy tolik netřesou a přes bolest v levé paži zbraň udrží ve střehu.

„Můj pane, to jsem já, Armin," ozval se známý hlas, když se jezdec v sedle saga přiblížil. Nejmladší ze tří Tagerových pobočníků vzápětí seskočil ze sedla a sklonil se před svým králem. „Konečně! Měli jsme strach! Nikdo netuší, co se stalo, a-"

Ačkoli byla téměř tma, musel si všimnout králova pohledu, zlostného a netrpělivého. Polkl slova, která měl na jazyku a podal Tagerovi otěže svého zvířete.

Král je beze slova přijal, vyškrabal se do sedla, otočil zvíře k městu a pobídl ho. Do cvalu a ještě víc, až sag vypjal všechny síly. Do ulic Karnu vjel podoben stínu rychle letícího mraku, jen s tím rozdílem, že pod stínem se obvykle nechvěje země.