Havran a královna

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ - Nabídka i hrozba

Levčik s Dálou se objevili krátce poté, co Krís s ostatními zastavili. Naštěstí, protože nebýt jejich příjezdu, Valšín by se neudržel a přes horalův nesouhlas by začal Taru vyslýchat. Což by nutně znamenalo další spor, který si nemohli dovolit.

Když se mezi stromy ukázal sag se dvěma jezdci v sedle, na dívčino vyprávění bylo pro tu chvíli zapomenuto. Zdálo se totiž, že Krísova skupina nebyla jediná, kdo se dostal do potíží. Dokazoval to Levčikův obličej, ještě zachmuřenější než obvykle, i skutečnost, že se oba muži podělili o vousáčovo oblečení. Dála vyhlížel zbědovaně, byl bledý a chvěl se, třebaže Levčik ho k sobě tiskl, jako by si před sebou v sedle vezl novomanželku.

„Co se stalo?" zeptal se Krís, když ti dva zastavili.

Dlouhovlasý mladík sklouzl na zem, jen aby odvrávoral k mohutnému dubu, u jehož kořenů se posadil. Mlčky, pokud se za odpověď nedalo považovat tiché jektání zuby.

„To je složité," zabručel vousáč. „Pojďme nejdřív sebrat všechno oblečení navíc, co máme. S Dálou to není dobré."

„Jsem v pořádku, pro bohy," ozval se mladík, „vůbec nic mi není!" Ale ani přes zřejmou snahu se mu nedařilo mluvit, aniž by se mu třásl hlas.

Krís zlehka přikývl. Věděl, že moc toho udělat nemohou. Nikdo z nich s sebou nevozil kdovíkolik oblečení navíc. Většinu toho, co potřebovali, nosili na sobě. Každý však něco obětoval, a i když pak Dála ve směsi špatně padnoucích kusů šatstva vypadal podivně, alespoň se přestal třást.

Zdrželi se ještě chvíli, dojedli poslední zbytky zásob z Bábina Trní. Jedli mlčky, vysvětlování a vypravování muselo počkat. Dálovi vzácně nebylo do řeči a Levčik také nechtěl mluvit, jen si pro sebe něco bručel pod vousy. Nezeptal se, co se stalo Valšínovi, přestože mu zraněnou ruku prohlédl a nad královniným obvazem a dlahami z větví souhlasně pokýval hlavou.

Vyrazili pak na cestu. Dála převzal Marvišova osiřelého saga a ačkoli měl pohmožděné nohy, takže udržet se v sedle pro něj bylo utrpením, sám trval na tom, že je třeba pohnout se dál.

Během jízdy konečně přišla chvíle, aby se podělili o své zážitky. To téma jim vydrželo až do večera a Kríse netěšilo, co z toho všeho vyplynulo.

Zdálo se, že udělali zatraceně velikou chybu, když se do lesů vydali. A horal uvažoval, jestli se vůbec dostanou ven, jestli ještě někdy uvidí nad hlavou čisté nebe místo husté klenby větví stromů.

Se soumrakem přestalo sněžit, ale také se ochladilo. Zastavili, opět na závětrném místě, a obstarali sagy. Krís sestavil ohniště a Levčik se vydal pátrat po nějaké soušce na podpal.

Dála s tichými nadávkami a pokašláváním došel pro větve z jehličnanů, připravil lůžka. Když se větve přikryly dekami a člověk spal zabalený v houni, jehličí nepíchalo a přitom zabraňovalo chladu a vlhkosti od země proniknout k tělu.

Krís stavěl hraničku z chrastí a koutkem oka pozoroval královnu. Seděla s Tarou kus od ostatních, na šedavém kmeni padlé svirky, hladila dcerku po vlasech a něco si spolu šeptaly.

Potřeboval se soustředit, aby si dal dohromady, co se tu, u Paní pramenů, vlastně děje. S Tarou, v lesích celkově, s čarodějnicí, která je podle Lirely pronásleduje... Z Levčikova nesouvislého vyprávění moc nepochopil, ale měl pocit, že mu uniká důležitá souvislost. Něco, co by měl vidět a nevidí.

Jenže přes všechnu nutnost se soustředit nedokázal. Nemohl přestat vzpomínat na včerejší noc, na těch pár okamžiků, v nichž on i Lirela odložili svoje závazky a postoje.