Havran a královna

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ - Nepřátelská setkání

„Co se dá dělat," Canera sklouzl ze sedla a protáhl si paže. Rozhlédl se kolem, jakoby hledal vhodné místo, kam se usadit.

Teril na něj shlédl s nevraživým výrazem: „To nemyslíš vážně!"

„Proč? Útokem právě teď víc pokazíme, než napravíme. Ti lidé jsou vyděšení a mohli by královně ublížit."

„Ale ty jsi čaroděj," vykřikl Teril. Sám seskočil ze sagova hřbetu. Chytil starce za rameno a otočil ho k sobě. „Slyšíš? Udělej něco!"

„Nemůžu," Canera zavrtěl hlavou. „A nerad to říkám."

„Jde o toho druhého čaroděje?" zeptal se Araqil. „Je silnější než ty?"

Žlutovlasý mávl rukou. Pohlédl k domu, blízkému a přesto nedosažitelnému. „O to nejde," povzdechl si. „Ale chrání to místo vlastní Mocí. Potřebuji čas, abych zjistil, jak ji odstranit nebo prolomit, aniž by to ublížilo těm uvnitř."

Teril si čaroděje pochybovačně změřil, ale Canera si ho nevšímal. Klidně odkrokoval vzdálenost a vytvořil trojúhelník z kamenů zinin. Tentokrát větší, než v noci. Odsedlal svého koně, sundal mu uzdu a nechal zvíře škubat trávu, objevující se pod tajícím sněhem. Posadil se na první z míst, která v trojúhelníku oschla a se zdviženým obočím pohlédl na Terila.

„Souhlasíš?" zeptal se.

„Co jiného mi zbývá? Potřebuješ čas."

„Jen chviličku, nerrito," broukl Canera, „jen malou chvilku."

Anila ležela na břiše ve sněhu. Byla promočená a prokřehlá – nechtěla plýtvat ani částí Moci na zahřívání se. Zimu už stejně skoro nevnímala.

Rísijec Gavra se choulil o kus dál za kulatým balvanem, jektal zuby a pravděpodobně proklínal chvíli, kdy čarodějnici potkal. Ale ani jeho si černovláska nevšímala. V údolí přímo před sebou teď měla všechny, s nimiž si potřebovala vyřídit účty.

Viděla chatrč, v níž jsou skrytí únosci a její sestra s dcerou. Dovnitř nahlédnout nemohla, jednak proto, že by Terilův čaroděj mohl ucítit její přítomnost, a navíc dům zahalovala cizí vůle.

Anila věděla, komu ta clona patří. Taře.

Vědomí, že se princezna sama naučila používat Moc, čarodějku utvrzovalo v přesvědčení, že dívka patří jí. Nikdy se neměla narodit Lirele, couře bez nadání. To Anila je její opravdová matka!

A už brzy si půjde dcerku vzít.

Jen kdyby s sebou Teril neměl toho čaroděje. Žlutovlasý Elterijec představoval jediný důvod, proč se Anila hned neukázala a nevzala si, co jí patří. Věděla, co je ten muž zač.

Krkavec se zprávami nedávno přilétl tak vysílený, že měl blízko smrti. Anila ho nehodlala léčit, jen by se zdržovala. Jednoduše ptákovi rozřízla hruď a ještě tepající srdce vytrhla a snědla. Gavra na ni tehdy zůstal zírat a znechuceně se šklebil. Černovláska na to nedbala, vychutnávala čerstvou krev a ve vláknech masa nacházela cestu k údajům, které potřebovala. Krkavec jí předal, co potřebovala vědět. Četla jeho očima nápisy na skále a mračila se.

Nyní se na Terilova čaroděje, hovícího si ve vyhřátém trojúhelníku, zaměřila. Velice opatrně. Na dálku cítila, že je ten muž na pokraji vysílení, co se Moci týče, jenže se opíral o kameny zinin, nedávno nějakým způsobem nabité.

Patřil ke Spolčení pravých, starému klanu. Když Anila věděla, na co se zaměřit, dokázala jeho příslušnost poznat podle nejjemnějších náznaků. Jak se dívá. Jak hovoří. Jakým způsobem používá Moc.