Havran a královna

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ - Prameny a oheň

Přestože tentokrát s sebou Šagela neměla svého syna, Dálier ji následoval bez odporu. Podzemní chodba, jíž ho vedli, Weris za jeho zády a Šagela před ním, se mu nezdála být vhodným místem, kde by se měl o něco pokoušet. Holá, úzká, vysekaná do kamene. Nikde nic, co by mohl použít jako zbraň. Doufal, že ať ho vedou kamkoli, naskytne se mu tam lepší šance.

Na hrudi cítil pohyby drahušové šipky. Když se na ně zaměřil, pomáhalo mu to zahnat obavy. Stále ještě ho bolelo celé tělo a trochu se mu motala hlava, hladem a únavou, ale zaměřil se na jedinou myšlenku.

Dostanu se odtud a najdu otce.

Opakoval si ta slova jako modlitbu a šel temnou chodbou za světlem Šageliny pochodně. S hlavou skloněnou, zdánlivě pokorný, zlomený.

Šli chodbou dlouho. Museli se dostat hluboko pod horský masiv, cesta stále mírně klesala. Ve stěnách se objevily škvíry a úzké průrvy, táhl tu studený, vlhký průvan a z hlubin skály se ozývalo zurčení vody.

Konečně zastavili u dveří pobitých kovovými pláty. Chodba jimi končila a Dálier si v tu chvíli přál, aby ještě pokračovala. Nechtěl se domýšlet, co ho za dveřmi čeká, a už vůbec to nechtěl zjistit.

Skrývala se tam však jen nevelká, téměř prázdná místnost, z níž vedly další zavřené dveře napravo. Jediné, co tu vypadalo zajímavě, byl pramen, který tryskal z trhliny ve skále nalevo. Plnil průzračnou vodou kamenné koryto a mizel v dalším otvoru v rohu.

Dálierovi se tu nelíbilo, přestože pramen mu vnukl myšlenku na Paní a na to, že s ním možná skutečně zůstává i na tomto místě. Ne matčini Duchové a Strážci, jen ona.

Jenže když za ním Weris zavřel a zamkl těžké dveře, chlapci se rozbušilo srdce tak zběsile, že se cítil jako polapený pták. Žádnou božskou ochrannou ruku nad sebou necítil.

Weris i Šagela zasadili pochodně do držáků na stěnách, zatímco Dálier stál uprostřed místnosti a ztěžka nabíral dech.

„Připrav ho," obrátil se Targijec na ženu. „Už víš, jak."

„Ano, můj pane," Šagela se usmála tak podlézavým způsobem, že se z toho chlapci zvedl žaludek.

„A ty," štěkl na něj Weris, „se nepokoušej o žádné hlouposti, Křikloune. Nikam neutečeš a můžeš dosáhnout jen toho, že pro tebe všechno bude horší. Mnohem horší."

Otevřel dveře napravo a zmizel ve tmě za nimi tak rychle, že by Dálier nestačil postřehnout, co se tam skrývá, ani kdyby se uvnitř svítilo. Jen do tváře ho udeřil strašlivý zápach, až se zapotácel a musel se opřít o stěnu za sebou. Zahnívající maso, kov, spálenina. Zkažená krev.

„Co se mnou chce udělat?" zašeptal, když se mu podařilo najít hlas.

Šagela se skláněla nad dřevěnou truhlicí v koutě, jíž si Dálier poprvé nevšiml. Neodpovídala.

„Prosím! Co se mnou chce udělat?"

„I kdybych mohla, vykládat ti to nebudu," ozvala se žena konečně a napřímila se. V jedné ruce držela kus bílé látky, v druhé láhev z modrého tlustého skla a dřevěný kalíšek. „Svlékni se a umyj se."

„Nebudu dělat nic, dokud se nedozvím-„

„Sklapni. Je pozdě a nemám na tohle náladu. Jestli chceš, můžu zavolat Težika a půjde to po zlém, ale radím ti, abys sklapnul a dělal, co ti říkám."

Dálier zaťal zuby, cítil, jak v obličeji rudne, uši mu hořely. Otočil se k té ženské zády a svlékl si košili. Uvědomil si, že nestačil schovat řetízek s přívěskem a že je pozdě na to, aby ho sundával. Pokud možno nenápadně, ale silně za něj škubnul, až se mu zlaté články zaryly do šíje. A povolily. Schoval šipku v dlani a doufal, že si toho Šagela nevšimla. Ta však nejspíš myslela na jiné věci.