Havran a královna

KAPITOLA DVACÁTÁ - Jen pro naše dobro

V krbu praskalo dřevo, místnost se rychle ohřála. Lirela si připadala jako opilá, po dnech, kdy strádala zimou a její kůže zůstávala vlhká a studená, se konečně zahřála.

Stála nahá uprostřed místnosti, před vědrem s vodou, z níž se jemně pářilo. Rozpuštěné vlasy ji lechtaly na zádech a ramenou. Vnímala skoro bolestivě, jak je špinavá a jak jí narostly chloupky v podpaží a na nohou. Na hradě jí je Ena pečlivě vytrhávala.

Přejela si rukama po žebrech. Zavrtěla hlavou.

„Taro," zavolala dcerku, která ležela schoulená v klubíčku na kavalci, a hrála si se dvěma dřevěnými špalíčky jako s panenkami.

„Ano, maminko."

„Podívej se na mě, dítě."

Dívka poslechla, ostýchavě.

„Nejsem příliš vychrtlá?" zeptala se Lirela. „No, nepřipomínám ti tetu?"

Tara zavrtěla hlavou: „Neviděla jsem ji. Jenom ve snech. Ale ty jsi hezčí, než ona. Ona je strašidlo. Ty jsi celá heboučká a jsi moje maminka."

„Díky," usmála se královna. „Tak, a teď se maminka umyje. Pak vezmeme tebe, co říkáš."

„Ano. Ale musíme spěchat, maminko. Oni... venku je zima a tma a oni nemůžou čekat dlouho."

„Jsem ráda, že na ně myslíš," ušklíbla se Lirela, „ale ti resias to přežijí."

Tara pokrčila rameny. S povzdechem sebou hodila zpět na kavalec a vrátila se ke své hře.

Královna vzala bavlněný šál, namočila ho do teplé vody a začala se pomalu, pečlivě omývat. Neměla žádnou z bylinek, které do lázně přidávala na hradě, ale to nevadilo. Hlavně, že ze sebe smyla špínu.

Když se měla znovu obléknout, pocítila ke svému oblečení odpor. Z šatů na vyjížďku, vpravdě královských, zbyly po cestě s Krísem hnusné, potrhané hadry. Tam poskvrněné krví, tady umazané od hlíny, páchnoucí potem, zablešené.

Nemohla je vyprat, protože by musela přečkat noc nahá. Oblékla se, otřásla se hnusem. Příjemný pocit z tepla a koupele vymizel.

„Teď ty, Taro," přikázala dcerce. „Ještě ale počkej, rozpustím další sníh, a ohřeju ti čistou vodu." Vzala měděný kotlík a vyšla před chatu.

Všichni tři únosci seděli pod přístřeškem na dřevěných špalcích, svítili si smolnou loučí a hráli hru s třískami. Mlčky, soustředěně.

„Na co potřebujete tolik vody?" zeptal se Levčik, když kolem nich procházela.

„Chceme se umýt."

„Ach tak," ušklíbl se vousáč. „Já myslel, že se v tom chcete utopit."

Lirela se sehnula, aby do kotlíku nabrala sníh.

„Můj děda," začal ten se zlomenou rukou, Valšín, „se nerad myl. Zvlášť v zimě. Špína je zdravá, říkal."

„Nu, v zimě mytí škodí," souhlasil Krís. Byl bledý jako duch, a vypadal, že se drží bdělý jen s největším úsilím, ale jeho hlas zněl klidně, jako by vše bylo v nejlepším pořádku.

„To bych řekl," pokračoval Valšín. I když svou targijštinu prokládal slovy tasly, Lirela mu dobře rozuměla. „Dědka totiž bába jedné zimy přinutila, aby se umyl. Prý: páchneš hůř, než starý vepř. Nu, to dědovi nevadilo, řekl jí, ať zavře kušnu, že se nenechá připravit o zdraví. To ví každý, že mýt se v zimě je hloupost."