Havran a královna

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ - Kde kvetou asayly

Když Kríse probudil Levčik, který držel poslední hlídku, pod klenbou stromů ještě vládlo šero. Horal do něj chvíli zíral unavenýma očima. Měl dojem, že vůbec nespal. Noc za ním mu připadala jako nesouvislé vyprávění, které vyslechl od nějakého opilce v krčmě.

Počkal, až les prosvětlí sluneční paprsky; osedlali mezitím s ostatními sagy. Teprve pak vzbudil královnu s dcerou. Lirela se posadila, když s ní zatřásl, zamžourala na něj. Tvářila se nejistě, v dolním rtu jí to cukalo. Vzápětí zrudla v obličeji, odvrátila se a začala si prsty rozčesávat vlasy, přestože ruce už měla zase spoutané – naštěstí si na to v noci vzpomněli.

Krís se od probuzení díval po ostatních, dají-li najevo, že si všimli, co se dělo za jeho hlídky. Ale nikdo nedával nic znát, ačkoli těžko věřit, že to skutečně všechno zaspali. Dála s Levčikem se bavili o nějaké vsi na rísijském východě a Valšín byl sice zamlklý, ale nakonec se svěřil, že má starost o bratra. Žádné narážky, žádné posměšky, a ty by si přinejmenším Dála nedokázal odpustit. Krís se proto rozhodl, že ať se stalo cokoli, nechá to za sebou a postará se jen, aby se to neopakovalo.

Při krátké snídani snědli zbytek chleba a sušené placky z ovsa a medu, obojí ještě z Bábina Trní, a vyjeli dál. Sníh roztál, tmavá půda byla kyprá a bořila se sagům pod nohama. Lesem vál svěží vítr, ani trochu se nepodobající mrazivým závanům z minulé noci. Připomínal dívčí polibek, rozverný a přelétavý. Skoro jako by nastávalo jaro, ne zima.

Taru to podnítilo k pobrukování a pak k hlasitému zpěvu písniček, jako Už kvetou lipky nebo Jak jsem šla přes louky, přes potoky. Zpívala se zápalem, a Krís jí bezděky přizvukoval. Z princezny dnes sálalo něco, čemu se dalo těžko bránit, jakási neochvějná naděje, víra, že se všechno v dobré obrátí.

Po chvíli, když se i v lese rozjasnilo, Krísova výprava dorazila do míst, kde stromy rostly dál od sebe a celé okolí se zdálo přehlednější. Dála s Levčikem se rozhodli, že nastala pravá chvíle poohlédnout se po něčem, co by mohli ulovit. Vyjeli tedy po mírném svahu severním směrem a za chvíli se ztratili z dohledu. Krís, s Tarou v sedle před sebou, se ocitl v čele, Valšín se loudal vzadu. Lirela pobídla svého saga, který jel dnes volně, zařadila se po bok horalovi.

„Poslyš, Krísi," oslovila ho tlumeným hlasem. „Až přijedeme k vodě, chci se umýt. A moje dcera také."

„Já se nemusím mýt," vyhrkla Tara. Vzápětí se, zpražena matčiným pohledem, přikrčila a zmlkla.

„Může být," řekl Krís.

„Nesnáším být špinavá," povzdechla si Lirela. Horal pokrčil rameny. Netušil, jestli je to narážka na předešlou noc, ale rozhodně se nehodlal nechat zatáhnout do rozhovoru plného dvojsmyslů a narážek.

„Tyhle lesy se mi nelíbí," změnila naštěstí královna téma. „Zdá se mi, že se kolem něco pohybuje, co nevidím. Nějaké šelmy."

„Jsi vystrašená a nevyspalá."

„Aťsi," odsekla. Přitáhla sagovi otěže a nechala Kríse předjet. Za zády slyšel její mumlání, z něhož zřetelně vynikala slova „mizera" a „resia".

Jeli dál. Stromy okolo měly stále světlejší kmeny, v porostu začaly převládat rudé duby a barny se vztyčenými větvemi. K zemi dopadalo více světla, nad mechem bujelo jadrůvčí a své štíhlé stvoly vyháněly k nebi jakési květiny. Tara z nich nespouštěla oči a potichu si něco mumlala.

„Co to povídáš?" zeptal se jí Krís po chvíli.

„To mě učila rila Gawena. Modlitbu ke Zlatému, aby nás ochránil. Tohle jsou asayly a ty rostou jen na strašidelných místech."