Havran a královna

KAPITOLA ŠESTÁ - První stopy

Vítr se k ránu téměř utišil. Stále však mžilo, dešťové kapky se střídaly s drobnými ledovými krystalky. Po Terilově obličeji stékaly pramínky vody, ale kralevic se tvářil, jako by se ho to netýkalo.

V levici třímal planoucí pochodeň, v pravé ruce otěže saga. Na zádech ho tížila kuše, v pouzdře u sedla měl svůj meč, u pasu dýku. Aby si ulehčil a aby ulehčil svému zvířeti, nevzal si brnění ani štít. Jen hrudník mu kryl plát z vydělané kůže býka tiarn, lehké, ale pevné a téměř neprorazitelné. Jeho nejzranitelnějším místem byla hlava. Teril nesnesl přilbu, potil se pod ní a rozptylovala ho. Nosil ji málokdy – mít stále na mysli, že si hlavu musí krýt, mu připadalo přijatelnější, než omezení rozhledu a narušování pozornosti.

Krátce se ohlédl na své druhy. Hned po jeho boku jel Canera. Kromě obyčejného oděvu sestávajícího z kožených kamaší, lněné košile a krátkého modrého pláštíku měl čaroděj na sobě už pouze opasek, náramky na rukou, a na krku se mu houpal talisman ve tvaru hvězdy.

Nikdo, kdo znal možnosti elterijských čarodějů, by ho však nepovažoval za neozbrojeného. Canera vlál ranním šerem jako bláznivý stařík na útěku z chudobince, ale kdo se uměl dívat, viděl i další věci. Průzračný čarodějný kámen enis, vydávající jasné světlo, když ho držel v dlani. Vak u opasku, plný dalších kamenů zinin. Nebo jen to, že se stařec na svém koni drží zpříma a jeho paže a nohy nejsou ochablé

Oproti tomu Araqil vyhlížel dost schlíple. Ve světle pochodní připomínal někoho, kdo vstal z hrobu, aby se naposledy projel po pláních. Kocour Fien se míhal šerem jako zelenohnědě pruhovaný šíp světla, jednou byl tady, pak zas támhle. Araqil si však zvířete nevšímal, hleděl přímo před sebe, obličej strnulý. U boku měl krátký meč a krom něj ještě dva zakřivené nože v pouzdrech na stehnech. Vzadu za sedlem vezl štít, před odjezdem si navlékl kroužkovou košili, sahající skoro po kolena a navíc ocelové chrániče předloktí a paží. Terilovi připadalo zbytečné táhnout všechnu tu váhu, když nejedou do otevřené bitvy, nic však Araqilovi neřekl. Neměl chuť ho poučovat a ke všemu cítil, že jeho přítel není zrovna v náladě, kdy by i dobře míněnou radu přijal.

Slunce ještě nějakou dobu nemělo vyjít, ale na východě se již barva noci rozředila v slabě purpurovou a krajina získala zvláštní, snový nádech. Světla pochodní se zdála bledá, jen kámen enis dál zářil ostře a pronikavě.

Teril si otřel z čela pot. Protáhl se, jak jen to v sedle pádícího zvířete šlo. Pochodeň, již držel, doutnala. Zahodil ji; v ranním polosvětle už nebyla potřeba. Po jeho pravici se objevily stromy, cíp lesa a příkrá stráň. Nechal saga zvolnit krok. V údolí řeky Syrrai byla půda nerovná, plná hrbolků a prohlubní.

Minuli rozeklaná skaliska, projeli zátočinou, kde se řeka klikatila a rozeběhla do slepých ramen.

Kralevic přitáhl sagovi otěže. Altán byl na dohled, krčil se mezi stromy pod skalisky.

Teril dal zdviženou rukou znamení zastavit. Seskočil na zem, otěže svázal za hruškou sedla a nechal saga být. Jeho druhové ho se svými zvířaty následovali.

Před altánem i uvnitř něj nemohli nalézt nic než spoustu ssedlé krve. První pátrací družina, již sem Tager vyslal už s večerem, mrtvé nirras zřejmě odvezla s sebou zpět do Karnu, aby se mohl ihned začít připravovat pohřební obřad. O kus dál zůstávala ležet těla devíti vojáků, vyřazená jako ulovená zvěř. Ti museli počkat, až se sem dostanou kněží Zlatého boha.

Kdyby tu zůstali všichni mrtví, dalo by se z jejich ran alespoň přibližně odhadnout výzbroj a síla nepřátel. Teril si povzdechl. Usoudil, že nemá smysl blíž zkoumat padlé Persova oddílu. Pokud by na jejich smrti měla zásluhu nějaká forma Moci, Canera by to vycítil. A kralevic nechtěl čaroděje dál trápit.

V přítomnosti mrtvých se nikdy necítil dobře, přestože Terila doprovázel na válečných výpravách. Vždy se držel stranou boje, podle elterijských zákonů. Pomáhal jen při pátrání, předávání zpráv a léčení. A ačkoli odpor k zabíjení nikdy nevyjádřil nahlas, kralevic jej na něm pokaždé poznal.

„Jedno je jasné," řekl a vykročil ke svému sagovi. „Je zbytečné se tu zdržovat. Našel Fien stopy, kromě těch, které vedou zpátky do Karnu?"

„Zatím ne," Araqil se otočil po kocourovi. „Fiene, pojď sem!"

Velké zvíře nejprve nedalo najevo, že příkaz slyšelo. Pak se jeho uši napřímily; kocour prskl, naježil ocas a rozběhl se k pánovi. Opřel se o jeho stehno, zavrněl. Araqil ho podrbal za ušima.

„Hledej, příteli, hledej stopu," když mluvil ke kocourovi, jeho hlas se stával líným a mručivým, „najdi stopu, Fiene."

Kocour prohnul hřbet, vysunul a zatáhl drápy. Rozběhl se po stopách sagů, zpět ke Karnu. Araqil ho dohnal, jemně ho odvrátil zpátky.

„Ne, tuhle ne, hledej jinou stopu, jinou!"

Fien zamručel, naznačil výpad proti jeho ruce. Pak se odvrátil, začal pobíhat ve zvětšujících se kruzích kolem. Až se náhle zarazil. Hrábl drápy do hlíny, přičichl k ní a znovu zahrabal. Vyhodil do vzduchu cosi malého, tmavého stejně jako země. Kocour se přikrčil, zašvihal ocasem a po předmětu skočil.

Jeho pán mu tu věc vyškubl z tlamy, než stačil započít další hrací kolečko. Fien mrzutě zasyčel a odklusal opodál, až na břeh řeky. Araqil ukázal zablácený cár látky kralevici: „Nevím, jestli náhodou nebo schválně, ale královna tu asi nechala kousek spodničky."

Teril útržek převrátil v prstech, zamyšleně přikývl. Pohledy všech se pak obrátily ke kocourovi. Zvíře se natahovalo tlapou po dalším, tentokrát ještě bělavém kusu látky, visícím na větvi nízkého keříku, přečnívající nad vodu.

„Jeli řekou," zamumlal Araqil.

„Tak na co čekáme," kralevic se obrátil, aby odchytil svého saga. „Lepší stopy nenajdeme."

***

Kocour není pes. :D A když to tak vezmu zpětně, tak to vypadá, že tam Lirela dělala balet nebo co, eheh. Tohle se mi asi úplně nepovedlo, chm.