Havran a královna

EPILOG - Ronte Idal

Na tomto místě, jako ostatně v celé Elterii, čas plynul jinak. Roční období čarodějnou zemi obcházela. Podnebí si udržovalo mírný ráz, a i když v okolích zemích půda praskala mrazem, tady vládlo vlahé, příjemné teplo.

Říkalo se, že pod celou Elterií se táhne skalní podloží, tvořené jen a jen magicky nabitou horninou. Nejspíš to byla pravda, a tak vznikaly i přirozené hranice téhle malé země, sevřené mezi sousedy, kteří by ji jinak bez mrknutí oka pohltili, mezi Anariteou a Targií.

I skála v samotném srdci Elterie byla hustě protkána žílami surového zinin. Přesto ji ani místní lidé s Mocí nenavštěvovali a jeskyně na jejím vrchu byla dlouhé roky opuštěná, tichá a chladná.

Zůstávala taková snad díky zaniklému spolku Ronte Idal, který se zde kdysi scházel. Paní Kruhů neměly společnost mužů s Mocí dvakrát v lásce a nejspíš ji chtěly nechat zapomnění.

Přesto se v jednom ze dnů, nikterak odlišném od ostatních, uvnitř cosi probudilo. Znaky, vyryté do skály v temnotě jeskyně, začaly zářit, zlatě a zelenkavě. Modří ptáčci, jejichž kolonie toto místo osidlovala, neklidně poletovali kolem, zapomněli na své obvyklé starosti s námluvami a sháněním potravy.

Ve chvíli, kdy se z hlubin země začalo ozývat hluboké dunění, a skála se rozechvěla, se modrásci s křikem rozlétli na všechny strany. V hloubi jeskyně, jejíž stěny teď zářily temně rudou barvou, se objevila lidská postava. Stulená do klubíčka, nahá, jen s přívěskem kolem krku. V načervenalém šeru by byla připomínala dítě v matčině lůně, kdyby nešlo o starého, šlachovitého muže s nažluto obarvenými vlasy.

Jakmile se na kamenné podlaze posadil, chvění skály ustalo a vše utichlo. Ze stěn se zvolna vytrácela rudá záře, jen největší znak nad vchodem do jeskyně ještě nějakou dobu zlatě pableskoval.

Stařec zamrkal, zmateně se rozhlédl kolem. Sklonil hlavu a vzal do rukou přívěsek. Šlo o tentýž znak, jaký byl vyrytý nad vchodem. Měsíc a sedm hvězd. Talisman z bílého kovu slabě zářil a téměř pálil v dlani.

Muž se vrávoravě postavil na nohy, promnul si krk, na němž se rýsovaly tenké jizvy. Odkašlal si. Jeskyně mu ten zvuk vrátila ozvěnou.

„Kde to jsem?" zašeptal stařec. Postoupil blíž ke vchodu, až uviděl vrcholky stromů venku a modrou oblohu.

„Kde to jsem?" opakoval, aniž by čekal odpověď. „A kdo jsem?"

Zvenčí se ozývalo ptačí štěbetání. Muž pokrčil rameny a vyšplhal po kamenných schodech ven, do teplého elterijského dne.

***
Čarodějové neumírají, a když umřou, stejně neumřou, haha!