Havran a královna

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ - Ta milovanější

„Nejde to!" vykřikla Ninara, až sklíčka v okenní vitráži zadrnčela. „Nejde to, zatraceně, nejde a nejde!"

Seděla nahá na dceřině posteli. Rozpuštěné vlasy ji lechtaly na zádech, její pot se vsakoval do hedvábných pokrývek.

Oči měla napuchlé a úzké. Tolikrát pohlédla do ohně, světla, které halilo její dceru a vnučku... Málem oslepla, když se skrz něj snažila prohlédnout. Zaklínala jej vodou, vzduchem, pokoušela se jej uhasit, vše marné. Ohnivá stěna se nedala obejít, přelézt, ani podrýt, nedala se zbořit ani prohlédnout.

Z jejího soustředění zbyly cáry. Nahé tělo, lesklé potem, se roztřáslo. Ninara si k sobě přitáhla pláštík a zahalila se do něj.

„Bar'niku," zavolala.

Dveře se otevřely na uctivou škvírku. V ní se objevily oči jednoho z Rangijců.

„Kar?"

„Dej mi udělat šálek verssu," poručila císařovna.

Rangijec kývl a potichu dveře zavřel.

Ninara se položila na záda, ulevila ztuhlým svalům. Byla unavená. Po většinu dní své stáří necítila. Tak jako všechny ženy s Mocí mohla žít déle než ostatní. A zůstávat mladá. Přestože toho stihla tolik zažít, na tolika místech si vybudovat útočiště, bezpečné hnízdo, a zase je opouštět...

Pomyslela na svůj současný domov, Anariteu, její slunečné dny a teplé noci. Císaře Raitese, kdysi bezohledného, krutého muže, kterého se jí podařilo změnit a ovládnout. Špetkou Moci, ale hlavně silou své vlastní osobnosti, jak věřila. Jediné, co mezi nimi viselo jako nevyslovený, tichý spor, byla vlastně Lirela.

Proč jsem jen porodila dceru, ne syna a následníka trůnu?

I když to nikdo neříkal nahlas, Lirela byla v císařových očích jen o málo víc, než potomci, které stačil zplodit se svými konkubínami ještě před sňatkem s Ninarou.

A císařovna sama... Když o tom uvažovala, snad svou druhorozenou milovala méně, než si sama namlouvala. Rozhodně se měla víc zasazovat v její prospěch, nedovolit, aby jediná budoucnost, která pro ni přicházela v úvahu, byla vzít si krále Tagera.

Teď nastala chvíle, kdy si Ninara musela přiznat selhání. Ačkoli se celá léta snažila sama sebe přesvědčit, že oběma dcerám měří stejně, že je obě stejně miluje, ve skutečnosti byla Anila tou, které věnovala víc pozornosti. Měla být její nástupkyní, dědičkou.

A přes to, jak se věci zvrtly, se Ninara nevzdávala naděje, že se jí Anilu podaří získat zpátky. Jenomže co má dělat teď, když jedna z dcer jede za tou druhou s úmyslem ji zabít a sebrat jí dítě?

Budu muset pohlédnout do očí pravdě, pomyslela si Ninara. Pokusím se Anile domluvit, naposledy.

Pohlédla oslněnýma očima k oknu. Vitráž se soumrakem ztrácela barvy. Do pokoje pronikaly poslední paprsky slunce.

Ninara si povzdechla při představě nové, namáhavé práce. Jediné, co by potřebovala, byl odpočinek. Čas však byl v této chvíli jejím nepřítelem, byť jinak se k ní choval vlídně.

Oblékla se do hnědých šatů, zasykla odporem, když se látka přilepila na tělo pokryté studeným potem.

Venku se setmělo, ale drak dovedl létat i v noci. Na jeho let nemělo světlo žádný vliv. Řídil se křivkami siločar, vycházejících ze zemského jádra.

Císařovna zazívala. Dvě noci nespala, pokud se nepočítá krátký odpočinek na dračím hřbetě. Sílu, která jí dovolovala používat Moc, čerpala z nejskrytějších záloh. Už dlouho nezažila takové nasazení.

Mimo karnský hrad jí mohly pomáhat kameny zinin, nedávno omyté proudy čarodějné řeky Sailei. Dlouho však nevydrží ani jejich síla, a když ji Ninara vyčerpá, nebude mít nic v záloze.

Urovnala si záhyby šatů, přehodila přes rameno plášť a vyrazila ke dveřím. Střetla se s Bar'nikem, nesoucím na podnosu z tepaného stříbra šálek s horkým, tmavohnědým nápojem. Vzala šálek do dlaní a pila v chůzi. Rangijci, kteří prve stáli přede dveřmi pokoje, vykročili za ní.

Došla až ke dveřím sálu, kde se Tager bavil s několika nirras. Společnost byla v dobrém rozmaru, nálada povzbuzená džbány vína klokotala. Když ale jeden z Rangijců oznámil příchod císařovny, přítomní ztichli.

Čarodějka vstoupila a muži povstali, nirras s hlubokými úklonami, král lehce sklonil hlavu. Vzduch v místnosti jako by zhoustl, od klenutého stropu až po podlahu dlážděnou barevnými kostkami z pálené hlíny.

Ninara znala dojem, kterým působí. Zahodila masku hloupoučké dámy z vyšších kruhů a oblékla splývavé temně hnědé roucho a zelený plášť. Vlasy měla stočené do čarodějnických drdolů nad ušima. Tvář bledou, důstojnou, ústa přísně stažená, přimhouřené oči ostře sledovaly okolí. Celá se napřímila a povyrostla.

„Pane," oslovila Tagera. „Nedokážu se ke své dceři dostat. Někdo ji kryje kouzlem. Vím však, na jakém místě se nachází. A nesmíme otálet. Možná se my dva nemáme v lásce, ale teď se musíme spojit, abychom ji zachránili."

„Co mám udělat?" zeptal se Tager. Jazyk se mu pletl, nejspíš pil přes míru. „Chceš vojáky? Zlato? Coloki – eh – cokoli!"

Ninara vzdychla a jeden z nirras se tlumeně zasmál. Král tím směrem šlehl rozzlobeným pohledem. Otevřel ústa, aby dodal něco dalšího, ale císařovna ho předběhla: „Chci jediné: povolej muže z Bratrstva Lovců. Připrav se, kdyby se Anila vrátila místo mne a tvé ženy."

„Nejsou... zrovna teď nejsou ve městě, bude to trvat nějaké... dny," namítl Tager.

„Nevadí. Já se vydám na cestu hned. Jen chci mít jistotu, že tady bude vše v pořádku."

„Chceš vyrazit hned? Nač- navečer? Paní, vždyť jsi nespala! Nechci tě odrazovat, mám jenom velkou starost o tvé zdraví!" Král se tvářil napjatě a ustaraně, ale Ninara nepotřebovala mít Moc, aby cítila, že jí lže. Z nějakého důvodu nechtěl, aby se za Lirelou vydávala.

„O mé zdraví máš asi takovou starost, Tagere ir Tavrone, jako o zdraví městských krys," řekla. „Na tom teď však nesejde. Povolej muže z Bratrstva a připrav se, kdyby se věci zvrtly. To je vše."

***
Nechá si Anila "domluvit"? Kde vůbec Anila je? A nestačí mezi tím dohnat pronásledovaný?