Havran a královna

KAPITOLA PATNÁCTÁ - Podivná záchrana

A vida, máš to tu - @Jayne_Ardent

***

Lovecká výprava měla úspěch, Dála si vezl za sedlem vypaseného štětinatce a dva hrabavé ptáky neznámého druhu. Jenže když potom zkusili dohnat ostatní, všechno se pokazilo. Začali se podivným způsobem motat v kruzích, bloudit. Znovu a znovu projížděli stejnými místy a nedokázali najít ani Krísovy stopy.

Po nějakém čase Dála ztratil trpělivost. Poháněl saga k větší a větší rychlosti, prodíral se s ním houštinami. Oči měl přimhouřené, rty pevně semknuté, pokud mezi nimi zrovna necedil kletby. Spěchal, jako by to mohlo pomoci. Levčik se ho snažil mírnit; on sám se držel zpátky. Rozhlížel se a zkoumal okolí. Museli se držet východním směrem a jet opatrně. Někde Kríse a ostatní najít musí, dřív nebo později.

Tohle je beztak i Krísova chyba, běželo Levčikovi hlavou. Neměli jsme se rozdělovat. Neměl to dovolit.

Jenže horal neprovedl nic jiného, než že jim dvěma věřil. Dávat pozor, aby se neztratili ostatním, to by mohlo zvládnout i malé dítě.

Levčik zaskřípal zuby a znovu zavolal na Dálu, ať zpomalí. Kromě bloudění ho začínal zlobit i přítel sám. Na mladíkovu vznětlivou a prudkou povahu si dávno stačil zvyknout, ale byly případy, kdy se potřeboval na něco soustředit a neustále špačkující Dála ho přiváděl k šílenství.

Dostali se ke kamenitému kopci, řídce porostlému křivičnatými svirkami. Cestou dolů sagům na kamenech klouzala kopyta a Levčik už Dálu ani nemusel nabádat, ať jede pomaleji. Mladík nadával jako švec, ale držel své zvíře zkrátka. Levčik to přijal skoro s úlevou, mohl se teď v klidu rozhlédnout. Tato oblast mu připadala neznámá a to ho naplňovalo nadějí. Možná se z bludného kruhu konečně dostali.

Sjížděli z úpatí kopce na rovinu, kde lesní porost zase houstl. Levčik se právě ohlížel za sebe, když uslyšel rachot a dunění z hloubi země. Obrátil se dopředu a stihl ještě pohled na Dálu, jak se kamsi propadá i se svým sagem. V uších mu znělo sypající se kamení a řičení vyděšeného zvířete.

Sotvaže sám stačil přitáhnout otěže a strhnout saga stranou. Na kraji svahu před ním zela jáma s nepravidelnými okraji. Snad pod kopcem voda vyhloubila jeskyně a nyní se strop některé z nich propadl.

Z temných hlubin se ozýval Dálův křik.

Levčik seskočil ze sedla, plácl saga přes zadek, aby ho popohnal dál, a přikročil k jámě. Její okraje nevypadaly moc pevně, proto si kus od nich lehl na břicho a natáhl se, aby viděl dolů.

Až na dno pronikalo málo světla, on však přesto spatřil černou hladinu a nad ní hlavu a hřbet saga. A Dálu, plácajícího se v tmavé vodě, zoufale se snažícího něčeho zachytit.

Dála neumí plavat, uvědomil si Levčik. A jestli je navíc zraněný...

„Chyť se saga," zavolal na něj.

Dála hmátl po hřbetě zvířete, pomalu se otáčejícího a šlapajícího vodu. Opřel se o sedlovou hrušku, kašlal a plival. Levčik si trochu oddechl.

„Hned tě odtud dostanu," slíbil příteli. „Nejsi zraněný?"

„Asi mám něco s nohama. Sag mi je přimáčkl ke stěně, když jsme padali."

„Zlomené?"

„Tak zlé to není," mladík se zasmál, ale znělo to spíš jako zasténání.

I v šeru, které dole bylo, Levčik viděl, jak je jeho přítel zubožený. Tvář mu zalévala krev z rány někde ve vlasech, šaty měl potrhané.