Havran a královna

KAPITOLA PATNÁCTÁ - Zaniklé tradice

A jsme v polovině, tadá!

***

Dálier procházel údolím řeky Šereny, rozlehlou, širokou nížinou, ohraničenou z obou stran zubatými pohořími. Kolem vesnic, jichž v údolí leželo snad na dvě desítky, zatím vždy prošel obloukem. Bál se, že by se ve vsích mohly nacházet targijské hlídky.

Plánoval počkat, až padne tma, a teprve pak zkusit v nejbližší vsi požádat o nocleh. Od chvíle, kdy ho strážný odehnal od vrat pevnosti, mohl urazit snad čtvrt jízddne a teprve táhlo k polednímu. Kdyby měl koně nebo saga, nemohl by to zvládnout rychleji. Tudíž byl na sebe pyšný, přestože mu nohy těžkly a oči se mu samy zavíraly.

Začal si hvízdat taneční melodii. Nikdy nebyl dole ve vsi na tancovačce, i když by rád viděl i jiné děvče, než své sestry. Jenže ze zřejmých důvodů nebylo pro Krísovu rodinu přípustné ukazovat se ve vsi. Zábavy s muzikou a tancem Dálier znal jen z vyprávění rodičů a spoustu písniček se naučil od Enii.

Jak nad tím teď přemýšlel, uvědomil si, že otci závidí. Když byl mladý, mohl chodit tancovat každé desetidení. Dálier oproti tomu neznal jiné lidi, než vlastní rodinu, některé Věrlinovy muže a otcovy přátele.

Muselo to být všechno tak báječné, než přišli Targijci...

Možná měl posměváčkovi u pevnosti přece jen rozbít lebku. Pomstít se za to, že byl bez viny odsouzen strávit mládí na samotě uprostřed hor.

Ohlédl se na své stopy v měkké hlíně. Vypadaly stejně osamoceně, jako se Dálier cítil. Cesta, blízko níž se držel, byla hlavní tepnou obchodu mezi Targií a Rísijí, ale s příchodem zimy tu provoz značně prořídl. Možná po poledni, až odpočatý vyrazí dál, potká nějaké pocestné.

Musel si přiznat, že jedním z důvodů, proč se na cestu vydal tak dychtivě, byla i vyhlídka, že pozná nějaké lidi. A nedalo mu, aby si nevzpomněl na Eniu. Pro ni osamocení muselo být ještě horší, vždyť dávno dosáhla věku, kdy se dívky vdávají.

Dáliera zaplavil hořký pocit nespravedlnosti. Chudák, chudák Enia!

Dosud o tom nepřemýšlel, ale teď mu došlo, proč sestru tolikrát přistihl, jak si u krbu rozčesává vlasy a pláče. Rozpuštěné vlasy nebo jednoduché copy byly znamením svobodné dívky, vdané ženy si je vázaly do složitých uzlů.

„Počkej, sestřičko," zabručel si pro sebe, „počkej! Až se vrátím s tátou, a až se ty a ostatní uzdravíte. Všechny ty targira-les pobijeme! Do jednoho. V celé zemi! A budeme moci chodit na každou zatracenou tancovačku, na kterou se nám zachce!"

Náhle se ušklíbl a zmlkl. To se to slibuje, když sliby dává větru a k ničemu ho nezavazují.

Jenže on by je přece chtěl mínit vážně.

Až najde otce, přesvědčí ho, aby se vydali do boje. Co je na tom vůbec tak složitého, proč Věrlin zůstává ukrytý v horách? V Rísiji musí být dost mužů, kteří mají sílu a odvahu a půjdou se bít. Ašar Věrlin by se měl postavit do čela vojska, velkého a slavného, a táhnout zemí, dokud všechny ty targijské psy nevyžene nebo nepobije!

U Paní pramenů, jak rád by se Dálier postavil vedle něj! Mít meč, zatnout ho do targijského masa! Nechat saga, aby nepřátele zašlapal do země!

Chlapec se v myšlenkách tak rozohnil, že přestal cítit ospalost a skoro i únavu. V duchu se rozháněl lesklým a ostrým mečem, prorážel si cestu targijským houfy.

V bojovné náladě dorazil s polednem ke konci údolí. Zastavil a rozhlédl se. Řeka po jeho boku zatáčela doprava a mizela v porostu modrých smrků. Zvedala se tam do výše skaliska, mezi kterými řeka hučela, spoutaná jako dáma v korzetu. Dálier podél ní stejně nechtěl jít dál. Mířila na sever a on musel na západ.