Havran a královna

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ - Drak přistává

Ještě večer téhož dne, co Tager dostal lasičku od nirras Tamergose, přistála císařovna Ninara dei Raites se svým drakem na pahorku za Karnem.

Díky varování od poselstva měl král čas rozhlásit očekávanou událost, aby drak nevyvolal mezi lidmi paniku. Na to, aby se on sám s císařovniným příjezdem smířil a uklidnil se, však těch několik hodin zdaleka nestačilo.

Přesto jí vyjel naproti s co nejvelkolepějším doprovodem. Bylo mu jasné, že majestátnosti císařského draka se vyrovnat nedokáže, ale potřeboval na čarodějnici zapůsobit. Nesměla si myslet, že má před sebou jen trochu lepšího správce některé z císařských provincií.

Dva vojenské oddíly, které vzal s sebou, se ukázaly nezbytné i k tomu, aby se na pahorek vůbec dostal. Lidé z Karnu zaplavili široké okolí, jen od draka samotného si drželi uctivý odstup. A tenhle nahusto natěsnaný zástup špatně uvolňoval cestu i samotnému králi.

Tagerovi muži proráželi cestu davem bez ohledů, které ani brát nemohli. V čele hloučku svátečně vystrojených nirras se tak král samotný nemusel starat o víc, než o vyhlížení císařovny. Nevnímal okolí, muže Hlídky a vojáky, odstrkující z cesty protestující lidi. Díval se do stráně, kde stál drak.

Zvíře bylo obrovité, od hrudi k ocasu snad dvacet kroků.

Klenutý hřbet, upilované mohutné ostny, ještěří tělo, blýskavé šupiny. A křídla, blanitá, podobající se plachtám na královských lodích. Teď je měl drak složená u těla, tmavá a vyhlížející těžkopádně. Tager ho však ještě z hradu krátce zahlédl ve vzduchu a dostatečně na něj zapůsobil majestát letícího kolosu, i stín běžící hluboko dole po polích.

Hltal draka očima, jeho šupiny, veliké a drsné, lesknoucí se zlatozeleně. Kdykoli se pohnul jediný sval v ohromném a přesto ladném těle, šupiny se zavlnily, barvy se roztančily od měkkých pastelových odstínů až po pablesky, bodající do očí.

Drak měl protáhlou, vousatou hlavu na dlouhém krku. Tagerovi připomínala hlavu psí, jen čenich byl na půl cesty k zobáku a oči šikmé, zářící jasnou modří i v nadcházejícím soumraku.

Teprve když si pořádně prohlédl draka, zaměřil se Tager na jeho majitelku a velitelku. Císařovna cestovala v bohatě zdobených nosítkách, umístěných na středu dračích zad. Právě odhrnula závoj v okénku a dívala se ven. Za nosítky i před nimi na sedlech přikovaných řetězy k pahýlům ostnů seděli muži její osobní gardy, Rangijci. Tager sice císařovninu stráž viděl i dřív, ale přestože nechoval žádnou zvláštní zálibu v pohledu na nahá mužská těla, tito bojovníci ho pokaždé znovu zaujali. Pocházeli z jižního pobřeží Anaritei a jejich pleť měla fialově rudou barvu nebe při západu slunce. Byli skoro nazí, jen jejich klíny kryly zástěrky z kůže a na těle měli řemeny připevněná pouzdra, skrývající kostěné dýky. Měli by se v pošmourném dni třást zimou, seděli však zpříma, bez hnutí.

Král zastavil v bezpečné vzdálenosti od draka. Koně a dokonce i sagové byli z obludy veliké jako dům neklidní, frkali, vzpínali se a ržáli. Seskočil ze sedla, vrazil otěže do ruky nirras Arminovi a vykročil k drakovi, se zbytkem svého doprovodu v patách.

Císařovna otevřela boční dvířka nosítek. Zamávala na jednoho z Rangijců a nechala ho, aby ji snesl dolů. Dostat se z dračího hřbetu nebylo lehké, muž se musel opřít nohou o loket přední nohy, chytit se kloubu křídla a spustit se k zemi. K tomu měl v náručí císařovnu, drobnou baculatou ženu.

Prokázal však kočičí mrštnost; snesl se na zem, měkce vyrovnal náraz a postavil císařovnu na nohy. Její hlava mu sahala sotva k hrudníku.

Hned za nimi seskákali z dračího hřbetu ostatní bojovníci a obstoupili císařovnu tak, že se k ní mohl přiblížit jen Tager sám. Udělal to. Po anariteiském způsobu poklekl na jedno koleno, políbil císařovně ruku, a pak vstal a pohlédl jí do očí.

Zasmála se. Její kulatá tvář vypadala příjemně a uvolněně.

„Vítám tě v Targii, paní," řekl král. Po dlouhém uvažování se rozhodl nezkoušet mluvit anariteisky, jeho mateřština musela stačit. Ať si to ta ženská nechá přeložit, pokud bude potřebovat.

„Děkuji za milé přivítání," odvětila císařovna čistou targijštinou. „Určitě mne rád doprovodíš do svého sídla, pane," pokračovala, culila se jako malá holčička, přestože byla o dost starší než Tager. „Je to támhle ve městě, že? Rozkošný hrádek."

„Ano," přikývl Tager zdvořile, ačkoli poslední slova jej ranila a urazila. „Prosím, nechal jsem pro tebe osedlat koně."

„To je milé. Ale někdo se musí postarat o Steracha."

Král spolkl poznámku, že drak by se o sebe nejspíš klidně postaral sám. „Jistě, dám to někomu na starost. Co to zvíře... čím se živí?"

„Chováte tu ovce, že ano? Myslím, že čtrnáct by jich mělo stačit. Pro dnešek. Nevím, jak dlouho pobudu. Abychom vás nevyjedli," zachichotala se, ale králi do smíchu nebylo. Čtrnáct ovcí, to dělalo slušné stádečko.

„Nechám u Steracha pár svých mužů," dodala císařovna záhy. „Kdyby tví lidé potřebovali poradit."

„Dobrá," řekl král. „Pojďme tedy, ať si můžeme co nejdřív promluvit." Natáhl ruku, aby císařovně nabídl rámě. V Targii to představovalo dvorné gesto, jímž mohl muž ukázat ženě, že si jí váží a poskytne jí ochranu. Jeden Rangijec však Tagerovu ruku srazil stranou a vyštěkl cosi ve svém jazyce.

„Saran," okřikla svého ochránce císařovna, „tess-li ka orr! Promiň, pane," obrátila se ke králi, „chtějí mě chránit. Raději se ke mně moc nepřibližuj." Zase se zahihňala. Tager ten zvuk začínal z duše nenávidět.

Dovedl ji, obklopenou těmi zatracenými Rangijci, k připravenému bělouši, a chystal se jí alespoň pomoci do sedla, ale usmála se na něj a vyšvihla se nahoru sama. Překvapivě mrštně, při své boubelatosti. Tager pokrčil rameny a sám nasedl na svého saga.

Vyjeli. Císařovna mlčela, jen se usmívala, prohlížela si krajinu a město a kývala na lidi, kteří ji zdravili. Rangijci pochodovali vedle ní a za ní, nezúčastnění a strašlivě vážní. Mezi karňany vyvolávali téměř stejné nadšení jako drak.

Alespoň se trochu zapomene na ty nepokoje, pomyslel si Tager. Možná se nám díky nim podařilo zbavit se spousty těch přivandrovalých resias, ale za chvíli by se to mohlo vymknout z rukou.

Trochu mu tahle myšlenka zvedla náladu, dokonce se mu povedlo nasadit lehký úsměv, aby v porovnání s císařovnou nevypadal jako morous.

Cesta ubíhala pomalu, museli jet pouze krokem. V ulicích Karnu, kde zpomalili ještě víc, si Tager z nudy měřil císařovnino tělo a v duchu ji porovnával s jejími dcerami.

Císařovna byla maličká a kulatá, neměla však tu odpornou tučnost některých ženských, spíš příjemně zaoblené tělo. Veliké zelené oči, vlnité tmavé vlasy, jemné rysy obličeje. Více se jí podobala Lirela, jemností a něžností ve tváři a drobnější postavou.

Král musel uznat, že císařovna má něco do sebe. Naposledy ji viděl před lety, krátce po Tařině narození, kdy navštívila svou dceru a novorozenou vnučku na Tagerově letním sídle u moře. Od té doby zapomněl, že ta žena dokáže zapůsobit, jako by byla o mnoho mladší. Její pohyby byly ladné a neuspěchané, dokázala se zářivě usmívat. A také byla žena s Mocí, což dokazovala čarodějná hůlka – laštar – zastrčená za zlatým pásem jejích šatů, a tradiční účes, dva uzly vlasů na spáncích, v nichž se skrývaly kamínky zinin.

Marně však hledal podobnost s její starší dcerou. Císařovna se s Anilou nemohla měřit, proti černovlásčiným dlouhým stehnům se jí pod šaty rýsovaly dva zavalité špalíčky, žádná vysoká ňadra a svůdné rty...

V té chvíli se prudce odvrátil, musel přestat na císařovnu civět, než si toho někdo všimne. Zvěst o tom, jak král obhlížel ňadra své tchyně, by se zemí rozběhla rychleji než kterákoli zákonná vyhláška. A takové rozptýlení Tager svým poddaným poskytovat nehodlal.

***
Tak co říkáte na císařovnu a jejího mazlíčka? :)