Havran a královna

KAPITOLA JEDENÁCTÁ - Jak umírá naděje

Protože jsem byl ukecán, tak ještě kousek. (Okay, nebylo třeba ukecávat moc, to přiznám.) :D

***

Na stráních ležel těžký, mokrý sníh, čím však Dálier stoupal výš, tím lépe viděl do kraje. Vánice se přehnala, zmizela stejně rychle, jako se objevila. A nad horskými hřebeny se rozprostíralo jasné nebe.

Chlapec namáhavě odfukoval, jak si razil cestu závějí. Sněžnice využít nemohl, nejspíš je s sebou bral úplně zbytečně. Přitom teď každý krok mohl být nebezpečný. Pod sněhem se skrývaly prohlubně mezi kameny a Dálier věděl, že když do některé z nich šlápne, lehko si podvrkne nebo rovnou zlomí kotník. A to by znamenalo konec. Nejpozději v noci by usnul a mráz by mu zavřel oči navěky.

Snažil se plně soustředit na cestu. Kudy postupovat, kam zamířit, aby tentokrát Věrlinovo údolí našel a aby se k němu dostal rychleji, než předchozího dne s Milem. Brzy se ale k neodbytným myšlenkám na mrazivou smrt přidal ještě hlad. Dálier si s sebou nestačil vzít nic k jídlu, takže poledne přešlo a jeho žaludek se nespokojeně ozýval.

Ani potom však nepomyslel na to, že by bylo jednodušší otočit se a vrátit do srubu. Věrlin byl jediný, koho mohli požádat o pomoc a Dálier zase jediný, kdo k němu mohl dojít.

Nechal daleko za sebou Strmín a brzy se brodil sněhem blízko renč-liny. Projela jím vlna nevolnosti, když si vzpomněl na šepot větru, podobný slovům a na události, které následovaly. Zastavil se.

A čím to začalo? Byla to ta podivná soška?

Myšlenka, doma zmatená a nezřetelná, se v mrazivém vzduchu a pod čistou oblohou měnila v jistotu.

Dálier se otřásl a znovu vykročil, tentokrát hnán i pocitem viny. Představoval si, jak sošku dostanou do rukou všichni členové rodiny.

„Já jsem tupec!" nadával si, „Já jsem hlupák, co jsem si myslel?"

Byl si čím dál tím jistější, že za nemoc může soška. Milo ji měl v ruce a během chvíle ho rozbolelo břicho. Matka ji Milovi sebrala a do rána s ní bylo zle. Věrenka se jí ujala a také onemocněla.

Dálier by se nejraději neviděl. I kdyby ta soška nic nedělala, proč se jim své podezření nepokusil říci?

Protože se bál, že by se mu vysmáli. Tak je to. Měl strach, že ze sebe udělá hlupáka, a jen kvůli tomu neposlouchal varování šepotavých hlasů ani vlastní rozum. A teď jsou všichni nemocní.

Ztracený v sebeobviňování našel cestu, již včera najít nedokázal, ani nevěděl jak. Náhle se přehoupl přes kamení, a pak se doslova skutálel po příkrém svahu do skrytého údolí.

Obalený sněhem zastavil kousek od Věrlinova sídla – velké dřevěné stavby, přilepené ke skále. Z kouřového otvoru ve střeše stoupal bělavý dým a na zem kapala voda, jak odtával sníh. Vedle, pod skalním převisem, stály uspořádané hranice dřeva, dohromady velké jako celý Krísův srub. Poblíž pár střapatek zobalo zrní a u hromady dříví přemýšlivě cosi žvýkala chundelatá koza.

Dálier se na zvířata chvíli díval, utíral si přitom hřbetem ruky obličej. Na tvářích měl slzy a z nosu mu teklo. Nechtěl před ašar Věrlinem vypadat jako usmrkánek.

Trochu ho zaskočilo, že poblíž nevidí žádného z mužů Věrlinovy Medvědí stráže. Když údolí dvakrát navštívil s otcem, pokaždé je některý z těch hromotluků doprovázel. Ale možná, že tentokrát sem vpadl příliš rychle.

„Vida, vida! Co tu pohledáváš, štěně," zaburácelo to za ním a na rameno mu dopadla těžká ruka. Než se stačil otočit, muž s ním smýkl ke straně a přirazil ho zády na stěnu stavení. „Nu, mluv!"