Havran a královna

KAPITOLA OSMNÁCTÁ - Cíl jen krátce na dohled

Teril na krátký okamžik zahlédl o kus dál pod svahem saga a jezdce na jeho hřbetě. Vzápětí se mu zase ztratili ve sněhové vánici. Vítr k němu však donesl dívčí hlásek. Musela to být Tara.

A zaskočila ho. Nekřičela o pomoc, nevolala Lirelu. Pokud se nepřeslechl, šlo o jméno toho Věrlinova havrana. Samo o sobě jako havraní krákorání znělo.

Neměl však čas nad tím přemýšlet. Raději vyrazil směrem, kterým se ztratil princeznin hlas.

Sníh padal stále hustěji. Les oproti tomu řídl a vločkám už větve nebránily sypat se až na zem. Kralevic si otíral vlhkost z obličeje, zpomalovalo ho to.

Někde za mraky zatím vyšlo slunce, ve sněhové metelici však zůstával svět šerý a bezútěšný. Za záclonou vloček Teril ztratil Lirelu i Taru, ztratil únosce. Jet podle stop se nedalo, sníh je ihned zavál.

Kralevic zastavil saga, otočil ho a hněvivě vykřikl na své druhy, kteří ho dojížděli: „Kde jste byli? Od čeho tu jste? Proč jste něco neudělali?"

„Byli moc rychlí," Canera pokrčil rameny, „a počasí nám nepřeje."

„Jsi čaroděj! Proč jsi je nezastavil?!"

„Jak?"

„To musíš vědět ty! Bleskem, nebo co já vím!"

„Poslechni, příteli, neměli jsme štěstí, ale na mne to nesváděj," vzdychl Canera. „Jsem slabý jako moucha a mám co dělat, abych nám držel od těla ty... věci z lesa. Všechna kouzla, jak tomu říkáš, potřebují soustředění a sílu! U bohů, myslíš, že mávnu rukou a hory se bortí?"

„Dobrá, něco jsi ale udělat mohl," nevzdával se Teril. „Neříkej, že ne."

Čaroděj pokrčil rameny a pohlédl do země. Sníh mu na hlavě tvořil malou závěj. Smetl ho a podrbal se ve vlasech: „Nic tak zlého se zase nestalo, nerrito. Neujedou daleko. A jakmile se vyjasní, dostihneme je."

Kralevic se však už otočil na Araqila, stojícího v pozadí. Jeho kocour se vezl na koňském zadku za Canerou a jeho pán bez něj vypadal neúplný a ztracený.

„Proč jsi za nimi neposlal Fiena, Araqile? Alespoň bychom je oslabili."

„On..." Araqil pokrčil rameny a rozhodil ruce. „On není dobrý běžec. Na krátkou vzdálenost dokáže dostihnout kořist, ale vytrvalost nemá." Pohlédl na kocoura. „Navíc ho sníh zebe do tlapek," dodal.

Teril se pleskl dlaní do čela. Chvíli se nehýbal, oči zavřené, rty pevně semknuté. Pak se napřímil a odvrátil se.

„Jedeme," zavelel. „Mířili k východu. Pojedeme tím směrem a snad najdeme stopy, až přestane sněžit. Canero, zkus něco vymyslet. A shoď to líné zvíře na zem. Ať se drží blízko tebe, jestli ho potřebuješ, ale ať se, u Zlatého, otužuje!"

***
Ještě kraťas, ještě jednu. :D