Havran a královna

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ - Léčka

,,Krbový chlapec," řekla princezna náhle, velice zřetelně. Měla zavřené oči, celé tělo uvolněné. „Krbový chlapec. Musím tu mít krbového chlapce!"

„Taro," Lirela s ní zatřásla.

„Kde je krbový chlapec?"

Zastavili. Na okamžik zapoměli na nevraživost a odstup, který si od sebe drželi Rísijci a Targijci, všichni se shlukli kolem královny s dcerou.

„Sama to nedokážu," pokračovala Tara.

„Co? Co nedokážeš?"

„Nedokážu to. Chci krbového chlapce!"

Lirela prudce pobídla saga: „Musíme pokračovat! Musíme do města!"

Princezna nepřestávala volat krbového chlapce. Ve tmě, kterou projížděli, to znělo strašidelně, jako nářek ztracené duše. Krís začínal mít pocit, že je zpátky v Hloubinách a kolem něj se stahují duchové soudců. Cesta mezi kopci se přitom, až na temnotemnou tmu, lesům nepodobala. Pod kopyty sagů cvakalo kamení, stromy rostly řídce a vedla tudy stezka.

Kdo ale může říct, kam ta stezka vede, napadlo Kríse.

Když před sebou po chvíli uviděl trosky zhroucené klenby a sloupoví, kámen, který zbyl z průčelí a na němž byl vytesán znak Ilnašije, pochopil.

Nebyli tu naštěstí přítomni duchové, jen vzpomínky, paměť místa, ale Krísovi to stačilo. Všechny smysly se mu mátly, před očima se střídaly obrazy chrámu za starých časů a soudy, konající se na nádvoří, před jehož ruinami stáli. Míhaly se před ním stříbrné pláště ilnanen, soudců, a slyšel učedníky, prozpěvující sloky z Ilnašii dalon, z Knihy.

A viděl i konec všeho. Targijské ozbrojence, kteří poslední skupinku soudců, starce, kteří se nedokázali vzdát svého poslání a odejít, vlečou z chrámu pryč – s posměšky a krutě je ženou před sebou, do temnoty.

A do plamenů, připomněl si, nakonec to byly plameny, tam v lesích.

Smrt bez obřadu. Všechno teď do sebe zapadlo. Krís si uvědomil, že ti nešťastníci v lesích po něm chtěli ilasen, poslední rozsouzení. A on, zaneprázdněný jinými věcmi, si to nedokázal uvědomit.

Vrátím se, umínil si, jednou...

Chvíle, kdy byl mimo sebe, nevnímal přítomnost a topil se v minulosti, pominula. A snad netrvala ani tak dlouho, jak to Krísovi připadalo. Když se znovu zadíval na chrám před sebou, viděl pouze trosky.

Potřásl hlavou, potřeboval se vzpamatovat, než tímhle místem projedou a nechají jej za sebou, aby dál zůstávalo opuštěným pomníkem dávné křivdy.

Jenže v tom okamžiku se mraky na nebi protrhaly a měsíc jasně osvítil prostor bývalého nádvoří chrámu. A přímo uprostřed stála Anila, v pravici třímala laštar a nepřítomně se usmívala. Oči jí zářily zeleným světlem.

„Zpátky," zařval Krís, „rychle!"

Pískání sagů, ržání Terilova koně, Lirelin křik.

Od čarodějky se ke Krísovi valil kotouč sršících jisker. Věděl, že se ho nesmí dotknout. V posledním okamžiku se mu podařilo postavit Círela na zadní, sag dostal zásah do břícha, odhodilo ho to dozadu. Horal se odkutálel stranou. Vlna bolesti, když si nalehl na pahýl levice, ho napůl omráčila.

Alespoň se ho tolik nedotýkalo kvílení, které Círel vydával. Za jiných okolností by to Krísovi rvalo srdce, vidět věrné zvíře umírat. Teď otupěle udělal jediné, co pro saga udělat mohl – jakmile pominula nejhorší bolest, natáhl se, a jak mohl nejrychleji, proťal zvířeti hrdlo dýkou.

Potom se ztěžka zvedl, očima hledal ostatní. Viděl Lirelu, jak se s dcerou v náručí skrývá za jedním sloupem. Vzlykala. Ten blázen Teril štval koně proti čarodějce, v ruce meč. Araqil, skrytý za kamenem, který býval součástí soudcovského stolce, posílal do útoku kocoura.

Ani když se na ni řítil kralevic, zuřivý a odhodlaný, Anila necouvla. Pouze překvapeně zavřískla, když Terila poznala a vzápětí lehkým pohybem zápěstí švihla laštarem. Nic nebylo vidět, jen to zadunělo a Terilův kůň padl, všechny čtyři nohy uťaté pod koleny. Ržál a křičel skoro lidským hlasem. Kralevic dopadl na záda, zůstal ležet s vyraženým dechem.

„Dejte sem moji dceru!" zaječela Anila. „Všechny vás zabiju!"

Krís se usadil v temnotě za obrovským kvádrem, který zbyl ze základů brány. Pečlivě, s rozmyslem si připravil do praku kámen, třebaže věděl, že až jej vystřelí, nebude moci znovu nabít.

Anila má možná pravdu, možná je všechny zabije. Ale to neznamenalo, že by měli přestat bojovat.

***
A už je tu velký finále. Mám chuť to sem hodit celý, ale radši vás budu ještě trochu napínat.