Havran a královna

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ - Ukrytý král

Šalnur si natáhl nohy, až mu v kolenou zapraskalo. Pohodlně se opřel v kožešinou vykládaném křesle a zavdal si svařeného vína. Odpočinek si vychutnával. Cesta sem nebyla nijak krátká a snadná.

„Tolik tedy ke tvé slavné Medvědí stráži," pronesl zvolna směrem, kterým tušil Věrlina. Ašar měl ke klidu daleko, přecházel po místnosti a slepec si představoval, že nejspíš i švihá do vzduchu pomyslným mečem. „Jestli tě to uklidní, slibuji, že i na vyřízení si účtů s těmihle zrádci nakonec dojde."

„Nejhorší je, že jim vlastně rozumím," povzdechl si Věrlin. „Viděli naše skvělé pány, jak po letech ohýbání hřbetů zvedají hlavy a hotoví se bojovat. A viděli mne. Ašar envajl, ukrytý král, schovávám se v horách."

„Všichni ti pancharti byli nesčetněkrát svědky toho, jak ses rísijské pány pokoušel sjednotit a postavit proti Targii." Šalnur se odmlčel, jen aby vyprázdnil svůj pohár a s třesknutím jej postavil na zem vedle svého křesla. „A i kdyby ne, nic jim nebránilo prostě se zeptat."

Zavrtěl hlavou. Tahle věc ho ani tolik nerozčílila, jako spíš zmátla. Nedokázal to pochopit, když ho Lent konečně dovedl do skrytého horského údolí a on v něm nalezl jen Věrlina samotného. A nedokázal to pochopit ani po všech vysvětleních, které pro své zrádné strážce ašar měl.

„Dobře, oni to neudělali," řekl. „Tak to teď dělám já. Já se ptám, proč ses neujal velení hned ve chvíli, kdy se šernianen začali doopravdy bouřit? Vím, že těch pár pánů hor, kteří zbyli, za tebou pořád stojí. Měl jsi možnost sjednotit všechny a postavit se do jejich čela."

„Ne. To, co jsem udělal... Kdybych jim řekl pravdu, nepřijali by ji zrovna nadšeně." Věrlin konečně přestal přecházet po místnosti a posadil se vedle Šalnura. Slepec slyšel, jak ašar dolévá oběma poháry. „A popravdě, vím, že mne dávno odepsali. Potřebují novou tvář, někoho, kdo jim nebude připomínat, jak zbabělí ta dlouhá léta byli. A kdo koneckonců nezavinil, že je Tager takhle krutě probudil."

„Myslíš..."

„Myslím tím, že ti dám svoje pověření, abys jednal mým jménem a vedl je mým jménem do války s Targií," řekl Věrlin tichým, trochu přiškrceným hlasem, a vtiskl slepci do ruky jeho pohár. „Připijme si... bratře. Jsi jediný příbuzný, který mi zbyl, a já jsem připravený tě uznat jako legitimního. Tak si teď se mnou připij."

Šalnur mlčky poslechl.

„Trápí mne ta věc s Krísem," pronesl Věrlin po chvíli. „Neřekl jsi mu, o co se doopravdy jedná, že?"

Slepec zavrtěl hlavou. Znovu usrkl horkého, kořeněného nápoje, chvíli jej převaloval na patře. Polkl a teprve pak odpověděl nahlas: „Nedokázal by to udělat, kdyby věděl, že je to všechno jen podraz. Na Tagera, na rísijské pány... a nakonec i na něj samotného. Bude lepší, když se to ani nikdy nedozví."

Šalnur si to v duchu představoval. Reakci toho zamračeného horala, který se právě dozvěděl, že Věrlin neměl nikdy v plánu s Tagerem jednat, že ho chtěl jen popíchnout, aby udělal přesně to, co udělal: uvalil na Rísiji všechny ty postihy, přitáhl šernianen za jejich zlaté obojky, a oni si vzpomněli, že dovedou kousat.

Pokud by měl Věrlin v plánu také vyrobit si ze svého pobočníka zapřisáhlého nepřítele, prozradit Krísovi celou pravdu by byl dobrý začátek.

„A nemusíme mu přímo lhát," dodal. „Stačí to nerozvádět, nechat si některé věci pro sebe. Konec konců, teď už na tom nesejde."

Naposledy si protáhl nohy, vyprázdnil pohár a vstal. Víno mu trochu stouplo do hlavy a Šalnur měl v plánu tu otupělost rozchodit. Na mrazivém vzduchu venku, samozřejmě se šátkem přes obličej, jinak by si říkal o spálené plíce, ale hodlal držet hlídku místo těch zatracených Medvědích zrádců. Tahle Věrlinova náhlá osamělost se mu nelíbila. Muži, kteří dokázali svého krále zradit tímhle způsobem, budou mít blízko i ke způsobům jiným.

A navíc se mu nabízela možnost zmapovat si v hlavě údolí a okolí, aby se tu mohl později pohybovat jistě a rychle.

„Poslechni," obrátil se ještě směrem, kde svého královského bratra slyšel naposledy. „Z jakého důvodu jsme vlastně posílali Lenta shánět čarodějku léčitelku? Máš nějaké potíže, o kterých bych měl vědět?"

„Nejde o mne," řekl Věrlin tiše, jako by se za něco styděl. „Ale zdá se, že Krísova rodina má potíže. Od chvíle, co jsem se to dozvěděl, jsem každému ze svých mužů zadal, aby se ptali po léčitelce. Jenže..." Šalnur si dokázal představit, jak Věrlin bezmocně rozhazuje rukama. „V těchto časech nejspíš nebudou úspěšní."

Takže Krís nebude nejspíš dobře naladěn v žádném případě, pomyslel si Šalnur. Nahlas se zeptal: „Nestačila by bába kořenářka? Někdo takový?"

„Obávám se, že je to léčka té štrajgy dole z pevnosti. Buď tuší, že někde poblíž přebývám, nebo to jen zkouší." Věrlin si povzdechl. „Po renč lině se objevily prokleté kamenné sošky, jeden z mých mužů díky nim zemřel, už na podzim. A Krísovi chlapci jednu z nich nejspíš donesli domů."

„Lent udělá, co bude moci," zabručel slepec. Hlavou mu už však běžely jiné myšlenky. A vzápětí se o ně podělil: „Ale i v případě, že by to dopadlo špatně, Věrline, můžeme z toho udělat svoji výhodu. Budu Kríse potřebovat, dašernen i šernianen ho znají a mají v oblibě. Potřebuju někoho takového po svém boku, jestli mám tvým jménem vést Rísiji do války."

„Nechápu."

„Bude to zlé a smutné, zemřou-li jeho blízcí. Modleme se ke všem dobrým bohům, aby se to nestalo. V tom nejhorším případě však budeme alespoň moci Krísovi dovolit, aby utišil svůj žal pomstou. Tam v Karnu pochyboval," Šalnur si odfrkl. „Cítil jsem z něj spíš ducha ochránce, než válečníka. Tohle by ho mohlo nasměrovat, kam je potřeba."

Hodnou chvíli bylo ticho. Věrlin přiložil pár polen do ohně, promnul si dlaně. Odkašlal si, zdálo se, že už už promluví, ale asi třikrát si to rozmyslel, než se konečně ozval: „Někdy si myslím, že už mne nedokážeš ničím překvapit, Šalnure, opravdu. A pak něco přijde... Jsem rád, že nejsi můj nepřítel."

Slepec přikývl. „Půjdu na chvíli ven," řekl. „Děkuji ti za víno, bratře, ač bylo na můj vkus dost silné. Zítra můžeme začít plánovat s čistými hlavami. A až půjdeš spát, klidně nech oheň vyhasnout, nepotřebuji světlo."

***
Tak, a už nás čekají jen epilogy. Jeden nahodím ještě teď.
BTW, co říkáte tomu, co se z Krísova úkolu nakonec vyklubalo?