Havran a královna

KAPITOLA TŘINÁCTÁ - Hloubiny

Okay, tak ještě kousek:

***

Před polednem překonali poslední pahorek Pastýřova rohu a dostali se na konec pastvin. Stačilo překročit pás vyschlé, kamenité půdy, a dál zase ležely lesy, tentokrát mnohem hlubší a rozlehlejší než ty, jimiž projížděli cestou z Bábina trní.

Před nimi se budou muset rozhodnout, jak dál.

Mezitím nechal Krís Círela zvolnit krok. Podle několika málo vět, které si vyměnil s Valšínem, jim pronásledovatelé zdaleka nedýchali za krk. A navíc se snad ještě zdrží, až dojedou ke spálenému stavení.

Možná je jich však dost na to, aby se rozdělili a jedna skupina se pustila po čerstvých stopách přes pahorkatinu. V trávě a hlíně, rozbředlé tajícím sněhem, nechávali sagové dost stop i pro úplného hlupáka.

Když o tom uvažoval, byl Krís napůl rozhodnutý pustit se dál lesy, kde se naskytne dost příležitostí, jak se pronásledovatelům ztratit.

Přesto dal na planině před prvními stromy pokyn zastavit. Slyšel, jak si princezna potichu oddechla, ale musel jí zkazit radost – sesedat se ještě nebude. Zkontroloval pohledem Lirelu, jejíhož saga vedl na dlouhé otěži Levčik. Stále ještě se dívala skrze závoj pocuchaných, zpola rozpletených copánků a ten téměř skrytý pohled byl prázdný, bez jiskry.

„Poslechněte," obrátil se k ostatním. „Víte, jaký byl plán. Dojet k Věrlinovi, než průsmyky zapadnou sněhem."

„Ano," kývl Levčik. „Myslíš, že to nestihneme?"

„Pokud se budeme držet plánu a tyhle lesy objíždět, pravděpodobně ne. Potom bychom zůstali na našem místě v Závětří – víte, kde myslím. Ale mnohem raději bych byl, kdyby se nám podařilo přejet hory."

„Neznám tyhle lesy," řekl Dála. „Jak dlouho by trvalo jet skrze ně?"

„Kolem tří dnů – to znamená dvě, tři noci tam."

„Dobrá," řekl Valšín. „Ale co můj bratr? Bude nás chtít dohnat, a jak-„

„Marviš by nás našel, i kdybychom mohli přes lesy letět," zasmál se Levčik. „Nepodceňuj ho."

„Nepodceňuji, jen... Lesy nejsou v noci dobré, to víte všichni," Valšín si odplivl a odvrátil se.

Nastalo krátké ticho.

„Jel bych kratší cestou, Krísi," ozval se nakonec Levčik. Dála přitakal. Valšín ještě jednou pohlédl k lesu, pak zpátky směrem, kterým přijeli, a nakonec na královnu, shrbenou a nehybnou.

„Dobrá," řekl pak. „Bratr se neztratí. Kdyby nás nedostihl, stejně zamíří do Závětří. A čím méně času strávíme s těmihle Targijkami, tím se budu cítit lépe!"

Nacházeli se v neobydleném území, které podle map sahalo až téměř ke hraničním horám. A Krís nepochyboval, že některé části těchto lesů dosud žádný člověk nenavštívil. Přesto cesta tudy vypadala jako nejrozumnější volba. Směr udržet dokáží a až se dostanou do prastarého srdce lesa, ztratí se všem, kdo se je pokouší stíhat.

Jeho myšlenky přerušila Tara, která se začala vrtět a ptát. Nejprve její hlas zněl ostýchavě, jak prorážel lesní ticho. Nikde ani pták nezazpíval, jen větve stromů se o sebe s vrzáním třely ve větru.

„Krísi," řekla, „můžu... Můžu si s tebou povídat?"

„Proč ne," přikývl. „Alespoň nám bude cesta utíkat rychleji."