Havran a královna

KAPITOLA SEDMÁ - V jámě plné hadů

Už za dob, v nichž Targie dosud nepatřila mezi největší království světa, v časech kdy první panovníci vládli území sotva většímu, než se dalo přehlédnout z nejvyšší věže karnského hradu, nechal jeden z králů po celém vnějším obvodu hradeb rozmístit kamenné podstavce. Pracovali na nich desítky kameníků, kteří se shora spouštěli na složitých kladkostrojích a bojovali s větrem i neúprosnými slunečními paprsky. Na nosnících později spočinuly těžké nádoby ze zlata, se znakem oka uvnitř kruhu vyrytým na přední straně. Všechny až po okraj plné sušeného rudého lnu. Znak oka uprostřed kruhu se považoval za znamení ochrany proti čarodějům a čarodějkám. Symbol samotný by možná nezastavil ani Mocí nadanou mouchu, ovšem na džbánu napěchovaném rudým lnem získával notnou sílu.

Všem králům Targie kruh zlata a rudého lnu zajistil uvnitř hradu bezpečí před útoky kouzly. A důmyslný ochranný systém panovníci předávali svým nástupcům celé věky, stačilo čas od času doplnit len. Tager ir Tavron, prozatím poslední z řady králů, se však nyní nalézal v takovém rozpoložení, že by ochranné nádoby nejraději strhal a roztříštil vlastníma rukama.

Jejich prvotním účelem bylo zabránit, aby některý z členů královské rodiny přišel k úhoně. Tager samozřejmě věděl, že zajišťují bezpečí pouze uvnitř hradu. Jenže včerejší události ho přiměly k úvahám, k čemu je taková omezená ochrana vlastně dobrá.

Před narychlo svolanou Horní radou nirras stanul stále ještě rozhněvaný. Vrátil se od chrámového čaroděje, který ho zbavil hlavobolu, ale také krále upozornil, že má skutečně poranění uvnitř lebky a že nyní pouze zpevnil kosti a víc s tím nehodlá dělat. Prohlašoval, že pokud se Tager nebude přepínat a bude v příštích dnech odpočívat, vše se spraví samo. Očividně měl strach vrtat se v královské hlavě a Tager ho k tomu raději nenutil. Varování, že přílišné rozrušování se a tělesná námaha by ho mohly ohrozit, však krále spíše rozběsnilo než vystrašilo. A jednání Rady mu na náladě rozhodně přidat nemohlo.

Na nic nečekal, vyžádal si ticho a do plynulého škrabání per zapisovatelů shrnul, co se stalo u altánu. Nakonec z hrdla sňal zlatý řetěz s rudými kameny a položil ho doprostřed stolu. Řetěz představoval právo k řeči. Bez něj neměl nikdo zasahovat do rozhovoru, pouze byl-li tázán.

První jej zvedl nirras Aroten, hrdina válečných tažení, nyní vrchní velitel vojsk, do bitev vyrážející jen po boku krále.

„Kde je důkaz, že únos provedli Rísijci?" zeptal se. Hlavu měl skloněnou, jak to vyžadovaly dvorské mravy, jeho hlas zněl přesto tvrdě a sebevědomě. „Já věřím slovům svého krále, ale objeví se pochybovači. Vždycky se objeví. Budou se snažit té věci využít pro vlastní účely."

„Vybereme důvěryhodné osoby, které sehrají roli svědků," řekl Tager. „O tu prokletou zemi bojujeme celé roky. Ať už je ta událost sebestrašnější, alespoň nám pomůže získat znovu podporu. Řekni, jaká je teď? "

„Co se Targie týče, slabá," Aroten pozvedl hlavu a promnul si krátké bílé vousy na bradě. „Verbíři mají čím dál tím těžší práci, přibývá zběhů, dobrovolníci se nehlásí a žoldáci chtějí příliš mnoho zlata. V Rísiji samotné jsme nikdy podporu neměli. Možná se zdálo, že je ta země už naše, ale Rísijci... ti, kteří se stali našimi vazaly, se proti nám nestaví, ale ani oni nás nemají zrovna v lásce. Pokud by byl Věrlin schopen nabídnout jim totéž nebo víc, neváhali by ani na okamžik."

Aroten domluvil a položil řetěz zpět na stůl. Ujal se jej nirras Talmer, rozšafný správce majetků koruny.

„Z těch věčných bojů jsme všichni unavení," řekl, „ale nemůžeme si dovolit o Rísiji přijít. Téměř polovina prostředků v naší pokladně pochází odtud. A to nemluvím o... Inu, řekněme levné pracovní síle, ani o surovinách, které odjinud dovážet nemůžeme, rozhodně ne tak lacino."